Nejen knihy, ale ale také články mívají své osudy. Následující text jsem měla prakticky dopsaný několik dní před nečekaným odvoláním ing. Vladimíra Rösela z postu generálního ředitele Národní galerie v Praze. Chtěla jsem si jen ověřit některé detaily a především si nechat vysvětlit od zasvěcených, v tomto případě od právníků, problematiku imunity dočasně zapůjčených uměleckých děl před zabavením („Immunity from Seizure“), složitou nejen pro laika. Nespěchala jsem s tím, protože se věc nezdála nijak naléhavá. Vlastně jsem jen chtěla uzavřít problematiku, kterou jsem začala rozkrývat v souvislosti s výběrem Jany Šorfové do čela GASKu. Tak se stalo, že mě vývoj události předběhl. Na druhou stranu nenadále dodal mému pátrání na aktuálnosti. Ostatně, posuďte sami.

     Málokterá tisková zpráva ministerstva kultury je tak podivná, jako ta z 21. února 2011, v níž paní Eva Tichá vysvětluje (ZDE) překvapené odborné veřejnosti, že „Komise ministra kultury pro otázky galerií zřizovaných ministerstvem kultury se po celou dobu své činnosti věnuje koncepčním otázkám týkajícím se dalšího směřování Národní galerie po vypršení mandátu jejího dosavadního generálního ředitele prof. Milana Knížáka. Nepodílí se na výběrovém řízení na nového generálního ředitele Národní galerie v Praze, které vyhlásilo Ministerstvo kultury 11. 2. 2011.“  Bizarní je na ní především to, že zcela popírá samotný smysl celé komise, ustavené s velkou slávou loni v září.

     „Proč bych to neřekl, já jsem novinář, píšu, tvořím. Dělám také marketing a podobné věci,“ řekl pan Drahoš Lustig ve čtvrtek 3. února 2011 reportérovi Novinek.cz (viz článek Picassa měl Třeštík propagovat, nechtěli jsme ho prodat, tvrdí jednatel firmy Interpoint -  ZDE). Nelhal. Novinářem v minulosti Drahoš Lustig skutečně byl, a to ne ledajakým. Ukazuje se, že právě profesní minulost mohla sehrát značnou roli při pokusu ututlat skandál, spojený s pokusem nezákonně vyvézt z České republiky jeden z nejcennějších obrazů Pabla Picassa z bývalé Kramářovy sbírky.