Reedice textu z roku 2004

Musím přiznat, že k napsání těchto řádek mě přimělo obrovské množství komentářů na serveru Neviditelný pes k mému článku „Žijeme v demokratickém právním státu?“ Z obsahu mnoha z nich jsem porozuměl, že pro mnohé je velice těžké žít svobodně, přemýšlet svobodně a nést za to svoji vlastní odpovědnost.

Jediným, koho občané z orgánů státní moci přímo volí, jsou poslanci a senátoři, tedy ti, kdo vykonávají moc zákonodárnou. Na poslance a senátory přenášejí občané tohoto státu svojí volbou svojí suverenitu po určitý časový úsek (volební období) vyjma několika málo otázek, kde nastupuje přímá demokracie v podobě referenda. K výkonu tohoto svého mandátu náleží jak poslancům tak senátorům taková míra svobody, jakou mají občané při volbě členů sněmovny či senátu. Za výkon svého mandátu jsou poslanci i senátoři odpovědni přímo svým voličům a to politicky. Nejde však o dodržování nějakého příkazu voličů (tzv.imperativní mandát), ale o působení ve funkci svobodně podle nejlepšího vědomí a svědomí.

Během celého volebního období může volič kontrolovat práci poslance či senátora, žádat vysvětlení, vyjadřovat se k jeho činnosti mediálně či osobně a po uplynutí volebního období se svobodně rozhodnout koho zvolí nebo nezvolí na příští volební období, anebo své svobodné rozhodnutí učinit v podobě neúčasti ve volbách. Nelze přistoupit k myšlence, že tuto plně svobodnou kontrolu činnosti člena zákonodárného sboru ve vztahu k výkonu jeho mandátu bude provádět na místo voliče jiná složka státní moci, výkonná, prostřednictvím policie či státního zastupitelství, anebo soudy (vyjma pravomoci Ústavního soudu posuzovat ústavnost obecných zákonů). Tyto složky státní moci musí pouze zajistit, aby výkon tohoto mandátu byl plně svobodný, aby člen zákonodárného sboru nebyl vydírán, nebyla omezována jeho osobní svoboda apod.

Zda v souvislosti s výkonem mandátu člen zákonodárného sboru příjme či nepříjme nějakou výhodu je záležitostí jeho svědomí. V každém případě by ale měl o takovéto skutečnosti veřejně informovat své voliče, vysvětlit důvody, to je rovina politická a pokud jde o peněžité plnění, řádně je zdanit, to je rovina právní. Svobodný, odpovědný občan musí odmítnout, aby svobodný výkon jím přenesené suverenity na členy zákonodárného sboru byl kontrolován jinou složkou státní moci a byla těmito složkami státní moci vyvozována trestní odpovědnost. Tím by docházelo k vychýlení rovnováhy složek státní moci ve prospěch především moci výkonné a narušení prostředků demokratické ochrany svobodného života jak jednotlivce tak společnosti.

Na téma suverenity moci, přenesení této suverenity a její výkon bylo napsáno nesčetně úvah již od dob starých Řeků a Římanů. Rovnováha moci je obzvláště v demokracii velice křehká. Pravidelně, jakmile se o přímý výkon mandátu členů zákonodárného sboru začne zajímat policie či armáda a osobuje si práva jej kontrolovat, pak povětšinou demokracie začíná směřovat k diktatuře.

Ačkoli si příliš nelibuji v citacích, dovolím si upozornit na tři mé oblíbené autory. Na oxfordského profesora H.L.A. Harta v jeho „The Concept of Law“ ( česky: „Pojem práva“) : „Voličstvo v Anglii přímo uplatňuje svůj díl suverenity jen tak, že volí své zástupce, kteří budou sedět v parlamentu, a přenáší na ně svou suverénní moc.Toto přenesení moci je v jistém smyslu absolutní: i když jim voliči dávají důvěru, že svěřenou důvěru nezneužijí, jejich důvěra je v takových případech jen otázkou mravních sankcí a soudy se jí na rozdíl právních omezení zákonodárné moci nezabývají.“ Dále na F.A.Hayeka a jeho „Law, Legislation and Liberty“ (česky: „Právo, zákonodárství a svoboda“) : „Ve skutečnosti to, co všude nejvyšší mocí je, totiž ono mínění, které plodí loajalitu, bude omezenou mocí, ačkoli vposledku moc všech zákonodárců omezuje. Tato nejvyšší moc je tudíž moc negativní, avšak jako moc odepřít loajalitu omezuje veškerou pozitivní moc. A ve svobodné společnosti, v níž veškerá moc spočívá na mínění, bude tato nejvyšší moc mocí, která nic neurčuje přímo, a přesto řídí veškerou pozitivní moc tím, že toleruje pouze jisté druhy výkonu této moci.“ A konečně na starého dobrého Charlese Montesquieu v „De l´esprit des lois“ ( česky: „O duchu zákonů“): „ I při nejlepších zákonech je nezbytné, aby byli lidé duševně vyspělí.....Národům, kteří nebyli zvyklí na svobodu, byla i svoboda něco nesnesitelného. Právě tak je někdy čistý vzduch škodlivý těm, kteří žili v močálovitých krajinách.“

A ještě poznámka. Nepovažuji za vhodné, aby člen zákonodárného sboru přijímal od kohokoli osobní výhody v souvislosti s výkonem svého mandátu. Nelíbí se mi, když ukončí svůj mandát z jiných než zdravotních popř. velice vážných rodinných důvodů. Spojovat však tyto skutečnosti s trestní odpovědností dotyčného anebo poskytovatele výhody, prošetřovat způsoby ovlivnění člena zákonodárného sboru a nechat posuzovat policii či státní zastupitelství, zda šlo o dar politické straně nebo nezávislému senátorovi nebo o politickou dohodu nebo o výhodu postižitelnou trestním zákonem, znamená ohrožení svobody kohokoli z nás. Zkusme tuto svobodu unést.

11. října 2004