Revue Politika 3/2014

Vzhledem ke zvolení jednoho ze zakladatelů Centra pro studium demokracie a kultury a spolupracovníka Revue Politika předsedou ODS považujeme za vhodné se jako redakce k této skutečnosti vyjádřit. Přinášíme proto editorial šéfredaktora partnerského časopisu Kontexty Františka Mikše, který se tomuto tématu věnuje.

-------

Čtenáři nejspíše očekávají, že se jako šéfredaktor vyslovím k nedávným politickým událostem, zejména k tomu, že se náš dlouholetý kolega nečekaně stal předsedou Občanské demokratické strany. Není to pro mě snadné. Nechci opakovat to, co již řekl sám či o něm řekli jiní, nehodlám se ani pouštět do „zasvěcené“ analýzy dalšího vývoje, na kterou je příliš brzy. Místo toho nabídnu osobní pohled a několik důvodů, proč si myslím, že má Petr Fiala pro vysokou politiku nezbytné předpoklady, a tedy i šanci ve své nelehké úloze uspět.

1. Nebojí se vést zdánlivě beznadějné bitvy a podstoupit při tom nutnou míru rizika. Koneckonců v takové situaci jsme se před mnoha lety poprvé setkali. Bylo to v roce 1988 na tajné schůzce redakcí samizdatových časopisů, na jejichž přípravě jsme se podíleli. Já byl na setkání za revue Střední Evropa – brněn­ská verse, Petr Fiala za samizdatový vysokoškolský časopis Revue 88. Oba jsme tehdy byli zapojeni do neoficiálních intelektuálních a vydavatelských aktivit, což obnášelo určité riziko. Ovšem s tím rozdílem, že já byl v té době údržbářem a topičem (neměl jsem tedy moc co ztratit), zatímco on dokončoval vysokou školu a za jeho aktivity mu hrozilo vyloučení. A co víc: redaktoři Revue 88 uváděli v časopise plně svá jména a veřejně ho předkládali vystrašeným univerzitním profesorům k debatě, zatímco my jsme působili v „ilegalitě“ (jak jsme se tehdy mylně domnívali), v přítmí kotelen a bytů. Již tehdy jsem věděl, že se Petr Fiala účastní i neoficiálních křesťanských aktivit, především v okruhu tajně vysvěceného biskupa Stanislava Krátkého. Vzhledem k tomu, že měl před sebou celý rok komunistické vojny (zatímco já v kapse modrou knížku), jsem si jeho odvahy opravdu cenil. Míra osobního rizika, které tehdy podstupoval, byla vysoká a naděje na změnu zdánlivě žádná. Napadá mě: Co je proti tomu dnešní předsednictví v ODS, byť se tato strana ocitla v nejhlubší krizi během své existence?!

2. Je ideově vyhraněný, ale nikoli ideologický. Petr Fiala se nestane a myslím, že se ani stát nechce novou Margaret Thatcherovou, jak novináři rádi papouškují jeho žertovnou nadsázku na volebním kongresu. Ostatně v poměrném volebním systému, kde se vláda skládá ze tří často programově nesourodých stran, něco takového není možné. Navíc takový styl jednání nemá v povaze: jeho síla spočívá ve schopnosti nalézat rozumné kompromisy, v umění racionálního přesvědčování a v umírňování zbytečných, neplodných konfliktů, to vše při zachování jasně vymezených hranic, ideových i morálních. Mnohokrát jsem se o této jeho schopnosti mohl přesvědčit a myslím, že je to přesně ten přístup, který dnes české pravici chybí. Umět s politickými konkurenty komunikovat, najít přijatelný kompromis, ale nezradit přitom své ideové pozice a voliče, jak se to v minulosti občanským demokratům stávalo.

3. Politologické vzdělání a dlouhodobý zájem o ODS. Není pravda, že je Petr Fiala v ODS nováčkem, byť nikdy nebyl řadovým straníkem. Politiku občanských demokratů vždy pozorně sledoval a vyhodnocoval, zvláště v dobách, kdy se dostávala do krize. Od roku 1997 jsme spolu dva roky psávali pravidelné měsíční komentáře o české pravici, poté v různých obdobích každý zvlášť. Snažili jsme se upozorňovat na různá nebezpečí, jimž se ODS vystavovala, a také ji před některými kroky varovat. Přestože byly naše texty některými členy ODS velmi ceněny, jejich vliv byl omezený a z hlediska strategie vedení strany většinou vyzněly naprázdno. Nyní má Petr Fiala možnost prověřit v praxi to, o čem dlouhé roky přemýšlel a psal. Je tedy po intelektuální stránce velmi dobře připraven a zná politiku ODS mnohem lépe než drtivá většina „zasloužilých“ straníků.

4. Prověřené manažerské schopnosti. Vzpomínám na vášnivé debaty o roli intelektuálů v politice, pozitivní i negativní, které se u nás vedly na počátku devadesátých let. Takové diskuse bohužel dávno utichly a zapadly, nejspíše proto, že žádní intelektuálové v české politice už nejsou, byli nahrazeni technokratickými pragmatiky. Petr Fiala je nesporný intelektuál, autor řady knih a statí, ale i přes tento „idealistický handicap“ (jak se někdy říká) disponuje výjimečnou praktičností a manažerskými schopnostmi, což je kombinace, jež se objevuje zřídka. Za důležité rovněž považuji, že byl během posledních deseti let, kdy vykonával nejvyšší manažerské a řídící funkce, vždy úspěšný a nikdy se neobjevilo ani zrnko podezření, že by jednal nepoctivě či se nějak obohatil.

5. Nezbytný kulturní rozhled. V neposlední řadě mě uklidňuje, že v čele pravicové politické strany bude stát člověk s velkým kulturním rozhledem a porozuměním. Člověk, který má nejen rád divadlo, film, výtvarné umění a hudbu, ale především celý život vášnivě čte a rozšiřuje si své obzory – od románů a poezie po nejrůznější paměti, úvahy i odborné práce o kultuře či náboženství. Tedy osobnost schopná podívat se na složitou lidskou situaci i z jiné než z politické (politologické) perspektivy, jež má nutně své limity. Neboť světu, v němž žijeme a jejž utváříme, nelze porozumět na základě pouhé (byť seberacionálnější) analýzy nejrůznějších zájmů, ať již ekonomických či jiných. O nezbytnosti plodné provázanosti kulturní a politické sféry jsme na stranách našich časopisů mnohokrát psali a tento cíl je také od počátku „vetkán“ do stanov CDK. Realitou bohužel je, že mezi pravicovými politiky a mnohými představiteli české kultury a vzdělanosti byl v minulých letech vykopán hluboký příkop a došlo k řadě zbytečně vyhrocených střetů. Jsem přesvědčen, že nový předseda ODS bude pracovat na tom, aby se i toto zlepšilo.

Text původně vyšel v časopise Kontexty 1/2014