Revue Politika 4/2010

Jako člověku, který byl mnoho let šéfredaktorem časopisu zabývajícího se politikou, se mi tento text nepíše snadno. Vždy jsme se v měsíčníku Proglas, později v Revue Politika a také nyní v časopisu Kontexty stavěli proti paušálním odsudkům politiků, útokům na politické strany, hledání třetích cest nepolitické politiky, hospodskému i intelektuálskému tlachání o tom, jak jsou politici hloupí a stranická politika zkorumpovaná. Snažili jsme se ukázat, jak politika funguje či jak by fungovat měla, že má být především střetem idejí, transparentní arénou k prosazování zájmů a také půdou pro hledání kompromisů, byť se nám vždy nemusejí líbit. Náš pohled na stranickou politiku byl realistický, obhajovali jsme její pozitivní funkci navzdory občasným negativním jevům, které k ní nepochybně patří. Dnes je však bohužel stále více zřejmé, že česká politika svoji funkci přestává plnit a negativní tendence v existujících politických stranách převládají. Při pohledu na úroveň většiny politiků, a především jejich motivaci pro „dělání" politiky, člověk stěží potlačuje pocit znechucení. Tak až sem jsme dospěli po dvaceti letech svobody?¹

Po prvotním nadšení v devadesátých letech přišlo vystřízlivění v době opoziční smlouvy na přelomu tisíciletí, následované obdobím nestability a silným rozčarováním z politiky po roce 2000. Nikoli náhodou nazval jeden brněnský politolog svoji právě dokončenou knihu o české politice v období let 1989 až 1997 Éra nevinnosti,² neboť navzdory některým excesům měla v této době politika zcela jiný „étos" než dnes a nebyla tolik ve vleku ekonomických zájmů a silných ekonomických hráčů. Znechucení současnou politickou praxí (a nejrůznějších afér typu Gross, Wolf, Čunek, Řebíček, Dalík či Kvapil) dospělo tak daleko, že před volbami vyvolalo jistou míru sebereflexe v pravé části politického spektra. ODS se dokázala na poslední chvíli zabavit svého problematického volebního leadera Mirka Topolánka a nahradit ho aférami nepoznamenaným Petrem Nečasem. Nová strana Karla Schwarzenberga přišla s nebývale tvrdým a nepopulárním volebním programem, KDU-ČSL hlasitě vyhlašuje boj proti korupci. To vše zní uchu pravicového voliče velmi dobře, ale věříme skutečně tomu, že po volbách bude něco jinak?

Hlavní příčina krize politiky

Krize české politiky a zejména hluboká krize české pravice jsou nezpochybnitelným faktem, píšeme o tom na stránkách Kontextů již dlouho. A nejsou to obavy pouze akademické, ale mají velmi reálnou podobu. Nejsem určitě sám, kdo neví, koho volit. „Jsem depolitizovaný politolog," řekl mi nedávno jeden kolega zabývající se výzkumem české politiky, „nedoufám v nic, přemýšlím pouze, kde můj hlas způsobí nejméně škody." Kde to je, ovšem nebyl schopen s jistotou říct. Podobně jako já ale cítí, že existující politické strany jsou nedůvěryhodné, jejich politici podprůměrní a motivovaní především osobními zájmy. Jiný můj kolega před nějakou dobou v tomto časopise napsal, že politici dnes už nehájí zájmy občanů, ale spíše své vlastní zájmy jako specifické privilegované třídy. Rozumí si také často více se svými politickými oponenty, s nimiž se v případě nutnosti vždy domluví, než s běžnými občany, jejichž zájmy mají zastupovat.³ Politika, byznys, zneužívání výhod a informací, vše splývá v jedno, slovo korupce se skloňuje každodenně, nikdo už v nic nevěří, pohrdání politiky a znechucení politikou nabývají extrémních rozměrů. Proto také ona nezasloužená a neuvěřitelně vysoká popularita premiéra Fišera a jeho úřednické vlády, jež je varující. Příčiny tohoto stavu jsou hledány všude možně, zřídkakdy však na správném místě.

Proč tomu tak je? Nepatřím k těm, kteří vše svádí na špatnou českou povahu: „My Češi jsme už takoví... To by se na Západě nemohlo stát..." Taková vysvětlení, byť v jistých kruzích rozšířená, jsou hloupá a podvratná. Nevěřím ani v to, že jde o důsledek komunistické morální devastace, reziduum totalitního režimu. Hlavní příčina je dle mého soudu jiná - česká politika je obětí špatného volebního systému, jehož důsledky se postupně stále silněji projevují. Od roku 1996 u nás po volbách vznikla většinová vláda jen jednou, a to navíc disponující minimální většinou pouhého jednoho hlasu, v Evropě patříme spolu s Itálií do skupiny zemí s nejkratší průměrnou udržitelností vlády. Často je připomínáno, že tento nevyhovující volební systém vede k trvalému politickému patu, nemožnosti sestavit funkční vládu a cokoli prosadit, stejně jako k alibismu a rozředění následné odpovědnosti. Většinou ale zůstává stranou pozornosti, že tento stav je také prvotní příčinou morální devastace a úpadku politické kultury v naší zemi. Kvalitu každé hry totiž určují především její pravidla, a to platí i pro politiku. A pravidla každé hry také do jisté míry určují kvalitu jejích hráčů a dokonce předznamenávají budoucí vítěze. Určují také, kdo je ochoten se hry účastnit, s jakou motivací, a co od ní očekává.

Promarněná šance opoziční smlouvy a její důsledky

Jsem přesvědčen, že kořeny této krize musíme hledat v opoziční smlouvě udržované v letech 1998 až 2002 nejsilnějšími stranami ODS a ČSSD. Aby mi bylo dobře rozuměno. Opoziční smlouva, jejíž původním cílem byla změna volebního zákona, byla smělým a chytrým pokusem postavit českou politiku na zdravé nohy, vyřešit dosavadní systémové problémy i předejít budoucím obtížím. Potud vše v pořádku. Bohužel se nemohu zbavit dojmu, že obě strany na její původní poslání rychle zapomněly, v novém uspořádání se pohodlně zabydlely a změnu volebního zákona postavily na vedlejší kolej. Chyba byla především na straně ODS, která opoziční smlouvu nadále udržovala i poté, co se ukázalo, že její prvotní a jediný ospravedlnitelný cíl, volební a ústavní reforma, byla v lednu 2001 rozhodnutím Ústavního soudu zmařena.⁴

Jako politicky nestandardní krok měla opoziční smlouva samozřejmě své přednosti, ale i rizika, své možné výnosy, ale i nutné náklady. Výnosem mohlo být vyřešení zmíněných systémových problémů české politiky, nezbytnou daní pak silné provázání obou velkých stran se všemi negativními důsledky, jež k němu patří. Předpokládalo se však, že když se změní systém a vyostří pravidla hry, dojde k obnovení původního ideového střetu a nestandardní vazby se oslabí. To ovšem nenastalo, když prosazenou volební reformu zrušil nekompetentním rozhodnutím Ústavní soud, který již tehdy začas sehrávat negativní roli v českém politickém životě.⁵ Jinými slovy, náklady na opoziční smlouvu jsme zaplatili do posledního haléře, ale slibované výnosy se v důsledku zrušení volební reformy nikdy nedostavily. V tomto smyslu jsou hlavními hrobaři české politiky paradoxně ti, kteří ji chtěli před „zlotřilými" politiky chránit a kultivovat, totiž soudci Ústavního soudu. A je smutné, že se z této chyby nepoučili. Dnes prokazují české politice podobně medvědí službu, když zrušením předčasných voleb prodloužili existenci české nepolitické vlády a neprůhledného prostředí, kde není jasné, kdo které rozhodnutí ve jménu koho činí, kdo skutečně vládne a kde vlastně nikdo za nic nenese odpovědnost.⁶

Barbarizovaná ODS. A co dál?

V obrovské krizi je nejsilnější pravicová strana ODS. Dnes jen nostalgicky vzpomínáme na občanské demokraty za časů Václava Klause, kdy bývali intelektuální stranou par excelence, v níž se hodně psalo, publikovalo a diskutovalo, kdy jejich politikům o něco skutečně šlo a na pravidelných ideových konferencích vznikaly programové koncepce, jež měly hlavu a patu. Samozřejmě i tehdy existovaly občasné úlety, ale obecný trend byl jiný než dnes. Václav Klaus vytvářel na špičky ODS tlak, aby četli a vzdělávali se. Mnohdy nelenil nechat oxeroxovat odborný text a nutil kolegy, aby si jej prostudovali, dokonce je z něj někdy i „zkoušel". A těmto „signálům" shora se strana přizpůsobovala, někteří členové lépe, jiní hůře, každý dle svých schopností.

Pak přišel Mirek Topolánek a začalo něco, co jsem pracovně označil jako deintelektualizaci a barbarizaci ODS. Namísto zajímavých textů vyhlášených západních ekonomů a myslitelů přivedl nový předseda na scénu svoje Dalíky a Řebíčky, napojení na byznys, hulvátství a okázalý životní styl, to vše v kombinaci s nesmyslnými ústupky koaličním partnerům a vyprazdňováním ideového reformního náboje. A strana se novým „signálům" poddávala, občas i ochotně přizpůsobovala. Bude na historicích a politolozích, aby s odstupem zhodnotili, zda v tomto procesu ideového „vytunelování" ODS vyšel nový předseda více naproti skutečnému „vkusu" a „intelektuálnímu" rozhledu své strany, nebo naopak strana začala více přebírat „vkus" a „intelektuální" rozhled nového předsedy. Výsledek je každopádně tristní.

Pokud se ODS nakonec odhodlala na poslední chvíli zbavit svého problematického předsedy, byť pod velmi průhlednou záminkou, je to jistě dobrá zpráva a především šance do budoucna. Obávám se však, že v tuto chvíli to neznamená nic zásadního. Strana prošla sedmi lety chaotické devastace topolánkovského stylu, hra je špatně rozehraná a kandidátky dávno sestavené. Nové osobnosti a tváře, které dnes občanští demokraté potřebují jako sůl, nikde nevidět, neboť do takovéto politiky se žádné z výrazných osobností nechce. A i kdyby se nějaký ten opovážlivec našel, semknutá stranická klika, hlídající si svá teplá místa, ho mezi sebe stejně nepustí.

Není pochyb o tom, že Petr Nečas, jenž nahradil Mirka Topolánka v pozici volebního leadera, je po morální a intelektuální stránce tou nejlepší volbou, navíc je v politice dostatečně dlouho a „svou" stranu dobře zná. Nicméně se obávám, že není politikem dostatečně silným a razantním, aby dokázal setrvačné ODS vtisknout svoji tvář podobně jako dříve Václav Klaus. Pokud vydrží, čeká ho v nejbližších letech nejtěžší boj jeho politické kariéry, ve srovnání s nímž se brzy bude letošní předvolební kampaň zdát poklidnou procházkou. Bude to boj o další směřování a charakter ODS, jež se musí zbavit zajetých stereotypů, problematických lidí a pokusit se získat zpět, co bylo v minulých letech prohospodařeno. Otázkou ovšem je, zda je něco takového možné, pokud strana neprojde silnou očistnou katarzí po velké volební porážce, ke které by nejspíše pod Topolánkovým vedením došlo.

ODS si musí pod vedením Petra Nečase vybudovat zcela nový politický styl, naprosto odlišný od toho, který léta razil Mirek Topolánek, jež ho (vědomě či nevědomě) krok za krokem přibližoval stylu a praktikám Paroubkovy ČSSD. Je třeba vrátit na pravici trochu politické kultury. Neměli bychom zapomínat, že odpovědná politika by měla být, jak kdysi pěkně napsal Pavel Švanda, jen pokračováním kultury jinými prostředky. A samozřejmě „nejde jen o to, zda dotyčný politik smrká do kapesníku nebo jen mezi prsty. Jde o způsob, jakým čte svět kolem sebe, o metody, jimiž si utváří názor na lidský úděl".⁷ Nelze donekonečna spoléhat pouze na to, že ti druzí (myšlena je samozřejmě Paroubkova ČSSD a nereformovaní komunisté) jsou ještě horší.

Politický systém zvýhodňující podprůměr

Bylo by ale nespravedlivé svalovat vinu za krizi české politiky na konkrétní jedince, již zmíněného Mirka Topolánka nebo jeho několikanásobně horší levicové dvojče Jiřího Paroubka. Oba jsou spíše produkty špatného politického systému než jeho tvůrci. Znovu připomeňme, jakou morální devastaci působí na české politické scéně volební pat, který zde máme od roku 1996, a neprůhledné politické prostředí. V české politice se nedá prakticky vládnout a už vůbec ne prosadit nějaká smysluplná reforma, je to hra s nulovým součtem. Proč ji ovšem potom hrát? Volební program je cárem papíru, o němž se dopředu ví, že nebude naplněn. Politika se tudíž omezuje na zručné obchodování s hlasy a pozicemi, kde se více uplatní lidé s handlířským než politickým talentem, na pouhé předstírání reforem, čeření vody před voliči. A komu takovýto systém vyhovuje? Pochopitelně těm „politikům", kteří na to mají „žaludek" a jimž o nic zásadního nejde, jejichž jediným cílem je udržet se v sedle a uhrát nějakou tu „malou domů". Lidem bez morálních zásad a ideového přesvědčení, ale s touhou po moci a penězích, všehoschopným handlířům a prodavačům vzduchu (těm několika málo čestným výjimkám se omlouvám). Inteligentní politici s pevnými názory a zásadami nemají v takovémto systému místo, jsou ušlapáni podprůměrem. Z politiky buď dobrovolně odešli, nebo sedí někde v okrajové funkci v depresi, v horším případě se začali pragmaticky orientovat pouze na vlastní zájmy.

Řešení je jen jedno

Jsem přesvědčen, že existuje jen jediná cesta, jak ze současné krize ven, a tou je razantní změna volebního zákona nebo rovnou části ústavy. Posílení většinových prvků systému, aby se obnovil přirozený střet zájmů a idejí, rozbily se existující vazby, posílila přímá zodpovědnost politiků a také šance něčeho rozumného v politice dosáhnout. Znovu opakuji: kvalitu každé hry určují její pravidla. A od nich se odvíjí i kvalita hráčů, kteří jsou ochotni se hry účastnit. Česká politika potřebuje především inteligentní a čestné lidi, a ti si většinou dobře spočítají, že dnes není šance cokoli změnit k lepšímu. Na druhé straně je zřejmé, že některým lidem ze současné politické garnitury, přivyklé atmosféře handlování, ideového nihilismu a masivního zneužívání privilegií, současný stav vyhovuje.

Proto je třeba hledat cesty, jak přinutit politiky k tomu, aby změnili stávající volební systém směrem k posílení většinových prvků. K tomu je prvním nezbytným krokem, abychom znovu rozpoutali vážnou debatu na toto téma, přestali donekonečna zaměňovat následek za příčinu a uvědomili si, že právě zde leží klíč k řešení mnoha praktických problémů a úpadku politické kultury v naší zemi. Zajímat by se o toto téma měli především politologové, kteří se u nás na katedrách rodí jak houby po dešti, a také novináři mající sklon dennodenně tepat nešvary politiků, ale přehlížejí skutečné příčiny tohoto neutěšeného stavu. Svou roli by mohli sehrát například i různé občanské iniciativy, jež v naší zemi v minulosti vyprodukovaly řadu petic či iniciativ často velmi pochybného obsahu a úrovně. Proč pro změnu jednou nebojovat za něco rozumného? Upadající politiku různé spolky a iniciativy občanské společnosti suplovat nemohou a nesmějí, ale mohou od nich vyjít podnětné signály pro její oživení.

Samozřejmě si uvědomuji, že podobné úvahy zní nerealisticky, neboť mantinely pro provedení reformy jsou díky Ústavnímu soudu velmi úzké a politické shody mezi stranami se bude dosahovat obtížně.⁸ Obávám se však, že pokud stávající pravidla nezměníme, není v naší zemi v nejbližších letech naděje na jakoukoli změnu k lepšímu.

Poznámky

1. Základní teze tohoto textu vyšly ve zkrácené podobě v týdeníku Reflex a vyvolaly řadu reakcí. Viz „Česká politika? Oběť volebního systému", in Reflex 12/2010. Zajímavá a pro současné nepochopení toho, o co v české politice jde, je kritická reakce Jana Jandourka „Topolánovský úpadek?", in Reflex 15/2010. Jandourkův text je typickým názorem novinářského mainstreamu těchto let, který je ochoten přehlížet selhání Topolánkovy vlády jen proto, že byl na té „správné straně", tedy proti Klausovi a Paroubkovi, pro Lisabonskou smlouvu, případně jednoznačně proamerický v mezinárodních vztazích. Právě zde sbíral Mirek Topolánek laciné body, ačkoli v politice po něm nic zásadního nezůstalo. Bohužel toto je, jak mi sdělil jeden člověk zabývající se médii, skupinové myšlení typické pro 80 procent novinářů a lidí kolem novin.

2. Kopeček, Lubomír: Éra nevinnosti. Česká politika v letech 1989-1997. Kniha vyjde v nakladatelství Barrister & Principal na podzim 2010.

3. Fiala, Petr: „Politika, jaká nemá být", Kontexty 3/2009, s. 3-12 (text vyšel také v Revue Politika 9/2009).

4. Viz Fiala, Petr, Mikš, František: „ODS a opoziční smlouva" in Balík, Stanislav a kol.: Občanská demokratická strana a česká politika, CDK, Brno 2006, s. 38-65.

5. Ohledně nekompetentního rozhodnutí Ústavního soudu viz např. Kubát, Michal: „Poslanecká sněmovna versus Ústavní soud", Revue Proglas, XII., 2/2001, s. 13-15 (v archivu na www.revuepolitika.cz zde).

6. Problémy současné nepolitické vlády rozebírá Petr Fiala v minulém čísle Kontextů, 1/2010, s. 3-10.

7. Švanda, Pavel: „Kulturní politika a politická kultura", in Revue Politika 7/2003, s. 12-14.

8. O možnostech změny volebního zákona viz například polemika politologů Michala Kubáta a Petra Sokola na stránkách Revue Politika. www.revuepolitika.cz/clanky/307/volebni-reforma-opet-na-scene; www.revuepolitika.cz/clanky/327/lepsi-neco-nezli-nic; www.revuepolitika.cz/clanky/343/opravdu-lepsi-neco-nezli-nic; viz rovněž www.revuepolitika.cz/temata/111/volebni-system.