MF Dnes 08.10.2011

V roce 1896 vydal Gaetano Mosca svou knihu Elementi di scienca politica a použil v ní pojem "politická třída"; mínil tím sociální třídu, která z politiky žije. Dnes se pod tímto pojmem většinou rozumějí jak profesionální politici, tak žurnalisté a někteří vědci. Prostě všichni ti, kteří politiku spoluutváří. Jejich úlohou je rozeznat, co se ve společnosti odehrává a se kterými výzvami se setkává, zkrátka objevovat a řešit problémy za pomoci politických prostředků.

V jednorozměrném světě studené války úlohu západoevropské politické třídy usnadňovala železná opona, která ji chránila před složitostí a protiřečivostí skutečně globálních vztahů a procesů. V mnohorozměrném postkomunistickém světě však elity musí odvádět perfektní práci a navíc jim konkurují silní a draví hráči (takzvané BRICS státy – tedy mimo jiné Brazílie, Rusko, Indie, Čína a další), kteří mají políčeno na jejich moc a blahobyt.

Realisticky viděno, demokratické společnosti jsou od konce studené války stále zřetelněji v defenzivě. Jejich elity však odmítají přizpůsobit své jednání tomu, že Západ slábne a chudne. Evropská politická třída trvá na svých titánských projektech z dob, kdy Západ ještě dominoval světu. Zatvrzele formuje evropské soustátí, prosazuje globální platnost západních hodnot, toleruje vznik multikulturní společnosti, slouží kultu neomylného trhu a spáse klimatu na zeměkouli a v okolí. Zdá se, že jsou parlamenty, mnohé redakce a některé univerzity zalidněny četnými nepřizpůsobivými jedinci, kteří se nechtějí adaptovat na reálné podmínky vládnutí v 21. století.

Koho vláda reprezentuje?

Dlouhá léta tvořily opoziční i vládnoucí strany v západoevropských zemích vodotěsný mocenský kartel odmítající vzít na vědomí realitu a reprezentovat celé názorové spektrum společnosti. Jeho členové mezi sebou sice tvrdě bojují o moc, ale jsou stoprocentně zajedno v tom, co nechtějí slyšet.

Pod praporem politické korektnosti tato kuriózní koalice vytěsňuje z politické diskuse "nežádoucí" témata a oslabuje možnosti demokratické kontroly. Nepohodlní tazatelé jsou okřiknuti a jejich názory difamovány jako extremistické, šovinistické, zaostalé, neetické či prostě nekompetentní.

Jenže bubnová palba diskreditujících přívlastků v poslední době přestává působit.

V západoevropských zemích roste počet občanů, kteří tabuizovaným tématům přičítají význam. A nejenom to. Jelikož etablované politické strany na rostoucí "společenskou poptávku" po určitých otázkách a jejich účinných řešeních zatvrzele nereagují, vznikají nové protestní strany, které onu poptávku uspokojí.

Ochránci politické korektnosti se sice zalykají odsuzujícími slovy proti populistům, avšak zapomínají na jednoduchou skutečnost. Kdyby politická třída brala principy reprezentativní demokracie skutečně vážně a připustila diskusi a řešení nepohodlných témat, populisté by zůstali osaměle gestikulujícími figurkami ve virtuálním Hyde Parku informační společnosti. Populistické strany vznikají a sílí pouze proto, že mocenské a mediální elity dlouhodobě neplnily své úlohy.

Co je důležité a co je možné?

Rostoucí počet západoevropských občanů se vzpírá utopismu svých elit a snaží se jim již delší dobu sdělit, že podle jejich názoru nejsou spása klimatu, vznik multikulturní společnosti, víra v neomylnost trhu či ve společnou měnu prvořadými úlohami. Tyto voliče "pálí" banálnější a zároveň závažnější problémy. Ve slábnoucích a chudnoucích západních společnostech roste ekonomická nerovnost, slábne střední třída, klesá závaznost norem soužití, roste podrážděnost mezi sociálními skupinami a klesá jak tolerance, tak společenská soudržnost. Vznik populistických hnutí a stran tedy odráží zásadní rozpor mezi politickou třídou a společností ohledně toho, která témata jsou důležitá a kdo jejich pořadí určuje. A vůbec není náhoda, že se populistická témata týkají existenciálních otázek souvisejících s bezpečností a životní úrovní.

Překvapit by nemělo ani to, že populismus často reprezentují extrémní osobnosti s extrémními názory. Jejich politický vzestup totiž signalizuje, že společnost se nalézá v extrémní situaci, protože její vláda dlouhodobě zanedbala důležitá témata a oddalovala nepohodlné zákroky. Jednolitý mocenský kartel politické třídy navíc nenabízí žádné politické seskupení, které by se skutečně palčivým otázkám věnovalo. Nelze říci, že by politická třída byla zvláště nechápavá, prostě se vzpírá vzít na vědomí nepohodlná fakta. Populismus tudíž působí coby archaická rákoska, která politickou třídu přinutí k účasti na doučování o reálném stavu společnosti.

Kdo si sedí na vedení?

V dubnu 2011 zvolilo 19,1 procenta Finů politickou stranu, která se staví proti laxní migrační politice a proti podpoře zadlužených zemí eurozóny. Tento názor po volbách převzali i dosud proevropští finští sociální demokraté. Ano, etablovaná politická strana byla díky populistům osvícena poznáním. Příznačné je to, že nikoliv pocit zodpovědnosti či sebekritika, nýbrž pouze hrozící ztráta moci donutí etablované politické strany k tomu, aby respektovaly vůli občanů a reálnou situaci společnosti. Jen si to představte! Trvalo to skoro deset let a muselo dojít až k existenční krizi eurozóny, než poznatek o její chybné konstrukci a nutnosti její přestavby prorazil až tam, odkud by měl (a to preventivně) přicházet – do vyšlechtěných mozků mocenských a intelektuálních špiček Evropy. A bilance jejich elitářské natvrdlosti? Jestliže se podaří společnou evropskou měnu udržet, tak pouze za cenu gigantických finančních obětí a na úkor životní úrovně generací všech Evropanů. Také zánik eura by způsobil obrovské finanční ztráty. Kdyby svého času směli o zavedení eura rozhodovat občané, tak by společná měna neexistovala a kontinent by na tom byl nesrovnatelně lépe než dnes. Co však tehdy udělala politická třída? Názory "ulice" pohrdavě smetla ze stolu. My přece víme nejlépe, co je správné. Eurokrize je příkladem toho, jak bezdůvodně si politická třída věří a jak pomalu se učí. Vznik populistických stran ukazuje i to, že správné poznatky prosakují spíše od "nekompetentní ulice" k velitelským výšinám než opačně. Pak však na rozdělení moci ve společnosti něco nehraje. Místo toho, aby elity vedly společnost, vlečou občané za sebou elity a stejně nakonec musí zaplatit účet za trosky jejich technokratických omylů.

Šovinisté, nebo realisté?

Společným jmenovatelem evropských populistických hnutí je jejich národní orientace.

Etablované politické strany tento postoj zostuzují coby zpátečnictví a šovinismus – ovšem jen proto, aby se nemusely hlouběji zabývat jeho důvody. Střízlivě viděno: rostoucí podpora národně orientované politiky je důkazem toho, že prostí Evropané posuzují možnosti vládnutí v 21. století realističtěji než v učební látce trochu pokulhávající elity, které ještě věří mýtu o omnipotenci nadnárodních řešení. Ale jako bychom to nevěděli! Kdykoliv se elity pokusí převzít zodpovědnost za kontinent, nebo dokonce za zeměkouli, končí jejich grand strategy obvykle tak jako eurozóna nebo biopalivo. Víc škody než užitku.

Teoreticky jsou sice nadnárodní řešení účinnější, jenže prakticky jsou neuskutečnitelná.

Národně zaměřená politika má ze zcela prostých důvodů větší šance na úspěch. Dává totiž přednost řešením v rámci prostoru, který elity znají a ovládají – jejich vlastního státu. Národní řešení umožňují formulovat politiku šitou na míru situaci, v níž se země právě nalézá. O vizionářství a globální koncepce navíc rostoucí počet voličů nestojí. Úplně by jim stačilo, kdyby elity zajistily bezpečnost a hospodářský rozkvět vlastní země.

Nejcitlivějším tématem populistů jsou cizinci. Politická třída pranýřuje postoje protestních stran jako xenofobii, čím se brání objektivnější analýze. Přitom právě toto téma populistům zajišťuje nejvíce podpory. Proč asi?

Západní politický model je v defenzivě a jeho přežití není zaručené. Má-li demokracie v krizemi zmítaném světě obstát, musí bránit svou integritu a stabilitu. Její mírumilovnost však vylučuje násilnou obranu – její statika tudíž závisí výlučně na stabilitě pravidel a institucí.

Politicky korektní filipiky o absolutní hodnotě svobody a tolerance jsou intelektuálně nepoctivé. Samy o sobě nejsou demokratické hodnoty nic víc než téma na diplomovou práci. Reálný smysl získávají až tím, že jsou potvrzovány a žity v závazných společenských normách.

Co tedy číst odmítavou reakci prostých občanů vůči nepřizpůsobivým cizincům takto: Obyčejní lidé sice o hodnotách neumějí tak vybroušeně mudrovat jako elity, ale na rozdíl od nich častěji zažívají, jak důležitý pro stabilitu země je závazný kodex norem soužití. Třeba to neumějí vyjádřit, ale dobře vědí, že demokracie vytunelovaná ve jménu tolerance vůči čemukoliv nemá v dnešním světě budoucnost. Úlohou elit tedy není zpochybňovat normy a instituce ve jménu svobody a tolerance. Naopak. Politická třída musí věrohodně a důsledně ujišťovat občany o tom, že normy chování platí v jejich společnosti pro všechny naprosto stejně, a zejména pro ty, kteří přicházejí z jiných kulturních okruhů.

A světe, div se! – I tento poznatek pomalu proniká až na nejvyšší místa. Nedávno předložil holandský ministr vnitra Piet-Hein Donner zásadní dokument k tématu integrace. Podle něj jsou za svou integraci zodpovědni migranti sami a státní podpora pro integrační projekty se škrtá. Holandská politická třída tedy již v učební látce postoupila tak daleko, že ministr vysloví naprostou samozřejmost a levicově liberální deník (sic) De Volkskrant to uvítá: "Holandsko je také pospolitost založená na hodnotách. A kdo se zde chce usadit, zodpovídá za to sám." Dodejme: tato učenlivost se dostavila až poté, co se na holandské politické scéně pevně etabloval Geert Wilders.

Vládnutí v 21. století

Optimisticky viděno, mohlo by doučování posledních let inspirovat západoevropskou politickou třídu k tomu, aby si uvědomila pár samozřejmostí o své roli a možnostech. Především by bylo třeba akceptovat skutečnost, že důvodem, proč neexistuje dokonalá společnost, je skutečnost, že lidské vlastnosti a schopnosti její vznik vylučují. Tomu odpovídá i zjištění, že cíle politických bojů minulého století jsou buď již dosaženy (svoboda), anebo jsou nedosažitelné (rovnost). Zejména zkušenosti posledních dvou dekád ukazují, že náhradou politických ideologií 20. století nemůže být sociální inženýrství v globálním rozměru.

Demokratická politika 21. století by naopak měla stát ve znamení realistického poznatku, že jak lidským schopnostem, tak dané globální situaci je přiměřená velmi skromná definice pokroku: Udržet společnost v chodu a odvrátit od ní nejakutnější nebezpečí. Úlohou elit tudíž není budovat vzdušné zámky a pěstovat iluze o zvládnutelnosti čehokoliv, nýbrž uvažovat co nejjednodušeji a jednat defenzivně. Politická třída je tady "pouze" od toho, aby rizika rozpoznala, svými chabými možnostmi realisticky poměřila a soustředila se výlučně na to, co je krátkodobě nutné a zároveň i dosažitelné. K vládnutí v 21. století bohužel patří i to, že mnohé musíme prostě dopustit a zachovat si tak šanci ovlivnit alespoň něco.

Úlohou a kritériem úspěšnosti politické třídy je měřitelný příspěvek ke zvýšení blahobytu a bezpečnosti vlastního národa. Demokracie totiž nejsou zodpovědné za celý svět. A to tím spíše, že jeho značná část dává najevo, že o spasení z jejich strany nestojí. Situaci na zeměkouli prospěje západoevropská politická třída nejspolehlivěji, když se jí podaří udržet stabilitu ve vlastních zemích. Účast na tom či onom globálně spasitelském selhání působí spíše kontraproduktivně.

Poselství populismu

Růst podpory populistických hnutí v Evropě je zároveň dobrá a špatná zpráva: Dobrá zpráva zní, že ve společnosti funguje cosi jako sebezáchovný instinkt. Když se politická třída chová autisticky, vzniknou alternativní protestní hnutí, která ji donutí respektovat skutečný stav společnosti. Špatná zpráva říká, že tento proces probíhá příliš pomalu a náklady chybných rozhodnutí politických elit dramaticky rostou. A nejdůležitější poselství populismu? Prostý občan sice neumí své názory dost šroubovaně vyjádřit, ale přesto se vyplatí mu naslouchat. Nezřídka má totiž pravdu. A jenom pro pořádek. On je demokratický suverén.