Ve čtvrtek se v celé Británii konaly regionální volby a středopravicová vláda výrazně prohrála. Stejně jako se to očekává v Česku na podzim.

Výchozí situace je podobná. V obou zemích je koaliční vláda sestavená ze stran od středu doprava (i když v Británii je to ojedinělý úkaz, neboť volební systém většinou generuje vlády jednobarevné). Mladší koaliční strany v obou zemích nemají zkušenosti s vládnutím. Nevyhnou se ani častým sporům a krizím (i když zde ta česká má navrch). Obě vlády přijímají nepopulární ekonomická opatření, aby zabránily raketovému nárůstu státního dluhu a případnému krachu státních financí. Tato opatření jsou v mnohém podobná, dotýkají se školného, penzí, daní, sociálních dávek a vládních výdajů. V obou zemích jsou hlavní opoziční silou socialisté, kteří v minulosti vládli a dluhy rapidně zvyšovali. Obě vlády čelí zpolitizovanému nátlaku odborů. Proti oběma vládám se demonstrovalo v ulicích. Ačkoliv jsou opatření, které obě vlády dělají, nezbytná, nedokáží je vládní představitelé svým voličům vysvětlit. No a obě se nacházejí zhruba uprostřed svého mandátu.

Britští konzervativci a liberální demokraté dostali od voličů ve čtvrtek vzkaz, že nejsou spokojeni s jejich vládnutím. Obě strany si pohoršily na úkor labouristů. Konzervativci ztratili 12 a zůstává jim 42 rad z celkových 128, o které se ve volbách hrálo. Liberálové ztratili jednu radu a zůstalo jim šest regionů. Labouristé si polepšili o 32 regionálních rad a dostali se na 75. Cameronovu prohru ještě podtrhl relativní úspěch United Kingdom Independence Party (UKIP). UKIP svou pravicovou euroskeptickou politikou tradičně od svého vzniku v roce 1993 ve volbách obírá konzervativce o voliče.

Útěchou pro konzervativce snad může být úspěch charizmatického londýnského starosty Borise Johnsona, který úspěšně obhájil svůj mandát. I když po započtení prvních hlasů nezískal Johnson potřebnou nadpoloviční většinu, zajistil si vítězství z druhých hlasů. Ty už mu stačily na to, aby porazil starostu z let 2000 – 2008 Kena Livingstona. Stín na tento úspěch hází fakt, že většinu křesel v radě Londýna získali labouristé a konzervativci skončili až druzí. Rada Velkého Londýna má 25 křesel. Labouristé teď drží 12 (+4), konzervativci 9 (-2), zelení 2 (stejně jako minulé období) a liberální demokraté také 2 (-1). Absolutní většinu tedy 13 křesel nemá nikdo, nejsilnější strana se však proměnila.

Uvnitř konzervativní strany se ihned po prohře objevily hlasy, že je třeba rázněji prosazovat konzervativní politiku a méně ustupovat menšímu koaličnímu partnerovi. Boris Johnson byl také označen za možného nástupce Davida Camerona v předsednickém křesle. Cameron však již v týdnu oznámil, že by rád křeslo předsedy opustil až v roce 2018, aby umožnil novému předsedovi stranu připravit na poslanecké volby 2020.

Labouristé slaví svůj úspěch a těší se na poslanecké volby v roce 2015. Pro nepříliš výrazného Eda Milibanda je to první úspěch za dobu předsedování straně.

Na hodnocení, co se bude na britské politické scéně po čtvrtečních volbách dít, je brzy. Je jasné, že Cameron bude muset najít kompromis mezi koaličním vládnutím a tlakem konzervativního křídla strany.

Konzervativci nyní vzhlížejí k podobné situaci na přelomu století. Tehdy labouristická strana Tonyho Blaira prohrála na konci devadesátých let většinu regionálních voleb. Přesto se dokázala zkonsolidovat a vyhrála následující parlamentní volby v roce 2001.

Vrátím-li se k úvodnímu výčtu paralel mezi Českem a Británií ze začátku tohoto článku, bude zajímavé sledovat, jak si povedou vládní strany v podzimních krajských volbách. Dokáží se poučit z britského příkladu a vlastních chyb nebo bude republika na podzim zase oranžová?