Dobrý den, dámy a pánové, je pro mě velkou ctí, že se mohu zúčastnit této prestižní konference a podělit se s Vámi o svůj pohled na její téma, které se nazývá „Nová Evropa“.

Sousloví „Nová Evropa“ vytváří dojem, že očekáváme Evropu jinou, změněnou, kvalitativně odlišnou, než byla Evropa „stará“, známá, tradiční, osvědčená, Evropa, v níž jsme žili a žijeme dnes. A protože náš svět ovládlo „pokrokářství“, nějak automaticky očekáváme, že ta „Nová Evropa“ bude lepší než ta stará. Nejsem si jist, že toto očekávání je oprávněné.

Evropa současná je již dlouho region ztrácející a stagnující. Ztrácí své postavení v globální politice i ekonomice, přes materiální dostatek a desetiletí mírového vývoje ztrácí sebedůvěru, odvahu a víru v budoucnost, dlouhodobě žije na dluh budoucích generací. Dnešní Evropa programově zapomíná na své kořeny a hodnoty, které stály v základech jejího gigantického civilizačního rozmachu.

Nesprávně jsme si zvykli ztotožňovat Evropu a Evropskou unii. Evropská unie je projekt, který není a – jak ukazuje brexit i vývoj na východě a jihu EU – ani perspektivně nebude celoevropský. Náš veřejný prostor ovládla horlivě šířená teze, že lékem na všechny výzvy a problémy dneška je heslo „více Evropy“, tj. zesílení unifikace s cílem politického sjednocení kontinentu. Dnes vidíme, že je to iluze. Přes sílící unifikaci a integraci Evropská unie stále více ztrácí ve srovnání s jinými světovými centry a tempo jejího růstu každou dekádu klesá. Krize eurozóny a především brexit ukázaly, že Evropská unie v této podobě bez zásadních změn nemůže obstát.

Do všech jejích částí byl implantován rigidní systém všezahrnující regulace všech stránek života společnosti, systém hlásající práva a nároky, namísto odpovědnosti a zásluhovosti. Vláda se vzdálila lidem a demokracie byla svázána politickou korektností. Ideál svobody člověka byl nahrazen chimérou rovnosti ve všech, i těch nejabsurdnějších rovinách a v jejím jménu probíhá útok na základní stavební kameny evropské společnosti – rodinu a národ.

Migrační krize je posledním příkladem moralistními argumenty ospravedlněného, ale ve skutečnosti hluboce amorálního přístupu k problémům Evropy samotné i k situaci v zemích Asie a Afriky. Nemám tím na mysli jenom podíl vlád některých evropských zemí na rozvratu, konfliktech a tragédiích v rozvojovém světě, ale i oficiálně hlásané iluze o možnosti řešit demografické či ekonomické problémy evropských států na úkor asijských a afrických zemí dovozem migrantů. Už vůbec nehovořím o objevujících se sociálně inženýrských představách přeměnit existující evropské národy prostřednictvím masové migrace v jakési umělé „společenství různých“, a tak získat onen stále chybějící evropský „démos“.

Hovoříme-li tedy o „Nové Evropě“, přál bych si, aby v ní bylo co nejméně oněch módních, současných negativních trendů, o nichž jsem hovořil, a naopak mnohem více té dobré, osvědčené „Staré Evropy“. Takové Evropy, která ví, že její síla je v různosti a svobodě, a pečuje o ně, Evropy svobodných národů a jejich demokratických států, které účelně a vzájemně výhodně svobodně spolupracují, Evropy, která ví, že ekonomickou prosperitu vytváří svobodné podnikání a nikoliv regulace, že bohatství se musí nejprve vytvořit, aby se později mohlo rozdělit, Evropy, která chrání své kořeny, hodnoty a tradice. Jenom tak může v éře globalizace obstát.

Měli bychom opustit propagandou usilovně šířené představy a pocity, že odklon od další umělé centralizace Evropské unie je regres, že brexit je tragédie a ekonomická katastrofa. Ta může přijít pouze tehdy, pokud by zvítězila snaha ty, kteří s dosavadním směřováním EU nesouhlasí, trestat a zbořit vše pozitivní, co dosavadní vývoj přinesl.

Zde, ve Smolenicích, historickém místě, které pamatuje složitá jednání spojená s dělením Československa, stojí za to připomenout tento unikátní případ pokojného rozchodu dvou blízkých národů jako příklad a vzor hodný následování i v dnešní Evropě. Jenom vzájemný respekt, který jsme k sobě tehdy cítili, snaha navzájem se chápat a vycházet si vstříc a úsilí zachovat maximum pozitivního z minulosti umožnily to, že dnes mají naše země i jejich národy ty nejlepší a nejužší vzájemné vztahy a vzájemně pociťují silné pouto přátelství. Jak hluboký je to kontrast s mnoha dalšími obdobnými případy kolem nás v Evropě i ve světě.

Přál bych si proto, aby tento česko – slovenský příklad byl i inspirací při řešení problémů Evropy dneška, a to nejen pouze brexitu.

Děkuji Vám za pozornost.

Jiří Weigl, vystoupení na konferenci “Nová Evropa 2016”, Smolenice, Slovenská republika, 29. listopadu 2016.