Jedním z nemilých překvapení evropské integrace je návrat Německa do středu kontinentální politiky. Paradox je v tom, že právě integrační proces měl původně navždy vymazat z politické agendy "německou otázku", která nebezpečně určovala dějiny Starého světa až do druhé poloviny minulého století. Vznik mocných nadnárodních útvarů, do nichž by Německo bylo vřazeno jen jako jeden z mnoha jiných aktérů, ho měl zbavit revanšistických spádů a zároveň navždy utlumit obavy okolních národů z germánských instinktů.

Kdo řekl, že každý problém je řešitelný, jen to uchopit za správný konec? Žijeme ve světě plném problémů neřešitelných až do chvíle, než uzrají předpoklady pro pochopení jejich podstaty – pak bude každý po bitvě generálem. Máme za sebou rok, kdy na společenský povrch vyhřezlo množství svízelí, které začasté neumíme ani pojmenovat, natož vyřešit. Objevily se znenadání jako ranní mlhy, zatáhly naše obzory a zanechaly po sobě do příštího roku více otázek než odpovědí. Velkou neznámou se stala samotná budoucnost, ekonomická i politická.

Objevila se a takřka bez povšimnutí zapadla zpráva o tom, že dvě třetiny dotázaných Čechů si přejí vládu pevné ruky. Pro jedny špatný vtip, pro druhé neklamná známka obecné dezorientovanosti lidí frustrovaných dennodenním přívalem svízelí. Ve zdejších poměrech touha po pevné ruce je obzvlášť kuriózní právě proto, že Češi s ní nemají žádnou osobní zkušenost. Totality bylo dost a dost, ale z jiných průzkumů víme, že tu, až na pár vykopávek, nikdo zpátky nepřivolává.

Základem diskusí na nedávném Světovém ekonomickém fóru v Davosu se stala zpráva Globální rizika – 2012 shrnující názory pěti stovek expertů ze všech koutů světa. Senzační zprávě nadobro schází optimistický náboj tradiční pro obdobné dokumenty. Její základní smysl dobře vystihují slova jednoho z autorů: "Poprvé za mnoho generací lidé spíše nevěří, že jejich děti budou žít lépe než oni sami."