Moc ulice, bezmoc státu
Obdobní lidé, kteří jako Barack Obama svého času bičovali prezidenta George Bushe za naivní prosazování svobody všude na světě a dokazovali, že zejména arabská ulice o taková dobrodiní nestojí, dnes nadšeně vítají vítězství egyptské revoluce coby rozbřesk demokracie v celém Orientu. Uniká jim skutečnost, že hlavním terčem lidového hněvu vedle samotného Mubaraka nebyly autoritářské režimy v sousedství, nýbrž právě a jenom Spojené státy, popřípadě Izrael. Uniká jim i to, že sváteční pocit s nimi sdílí Hamás v Pásmu Gazy, libanonský Hizballáh a teokratický režim v Íránu, kteréžto síly ideály demokracie v duši věru nechovají.
Solidní nejistota
Zdálo se, že za čtvrtstoletí překotného politického vývoje jsme už zvyklí na ledacos. Ukazuje se ale, že život je nekonečně vynalézavý. Stěží v moderních dějinách nalezneme případ, kdy by klasický vojenský převrat – se sesazením hlavy státu, s převzetím moci vojenským velením, se zrušením ústavy, rozpuštěním parlamentu a odročením voleb na neurčito – byl vynášen do nebes západním tiskem coby triumf demokracie.
Předměstí jako tavicí kotel
Rozsáhlá předměstí jsou již delší dobu pokládána za důležitý symbol americké civilizace. Žije v nich více než polovina Američanů. Až doteď měly pověst docela nudných sídlišť obydlených převážně zámožnými mladými bílými mnohodětnými rodinami. Statistiky však ukazují, že tato představa více neodpovídá skutečnosti.
Není komu zavolat
Před třemi lety touto dobou vrcholila ve Spojených státech kampaň o prezidentské nominace. Těsný závod mezi demokratickými kandidáty Hillary Clintonovou a Barackem Obamou v podstatě rozhodly televizní šoty, jejichž ústřední námět se dá shrnout do otázky: „Kdo odpoví na noční telefonát?“
Tma přichází z Východu
Zprávy o nepokojích v arabském světě se již začínají zajídat, leč jejich vnitřní smysl zůstává nezřejmý. Expertní společenství hned freneticky tleská a srovnává pozdvižení arabského lidu s Francouzskou revolucí a pádem Berlínské zdi, hned upadá do trudnomyslnosti a cítí v něm výslednou újmu pro zájmy Západu. Na straně jedné kdo by nepřál Arabům důstojný život ve svobodě a blahobytu? Na straně druhé nás nemilosrdná historie učí, že mezi prvními pokusy o tzv. účastnickou demokracii a současným stavem Západu leží trnitá cesta plná konfliktů, světových válek a zrůdných totalit.
Celý svět se bojí, co bude s Kaddáfím
Pomineme-li obecně lidumilné pohnutky, jež vedly k rozhodnutí vojenským zásahem přivodit zvrat v libyjské občanské válce, každý ze západních státníků má také ryze osobní motivy k demonstraci síly. Francie, která v podobné situaci před osmi lety udělala první poslední ve snaze znemožnit Američanům „iráckého Kaddáfího“, je nyní odhodlaná zachraňovat libyjské civilisty, ať to stojí, co to stojí.
Věrný reaganovec Obama
Prohlásí-li se Obama za věrného reaganovce, někteří sice pojmou podezření, že se jedná o pokus „lít vína nového do nádob starých“, leč než to dojde většině, bude po volbách. Je to osvědčená marketingová taktika: Obama jako věrný reaganovec, Tony Blair jako nejlepší žák Margaret Thatcherové. Jen Bohuslav Sobotka vzdoruje a hlásí se ke 130 let staré vizi krejčíka Zápotockého.
Ve jménu humanity
To, co nyní provádí rychlokvašená mezinárodní koalice v Libyi, je někdy stydlivě nazýváno „humanitární intervence“. Lidé se odjakživa snažili ospravedlňovat války těmi nejšlechetnějšími pohnutkami. Zdroje soudobé doktríny „humanitární intervence“ spatřují mnozí již v 17. století, kdy holandský právník Hugo Grotius definoval pojem „spravedlivé války“. Válka je ospravedlnitelná, psal, pokud obyvatelstvo není schopno vzdorovat útlaku ze strany své vlády a požádá cizí stát o pomoc.
Orientální finesy
Válka v Libyi se stává rutinou a mizí z titulních stránek novin. Mezinárodní koalice válčí na straně povstalců a bombami jim klestí cestu do Tripolisu. Je zřejmé, že pravým cílem zásahu je sesazení Kaddáfího, leč nikdo to veřejně nepřiznává, neboť by to šlo nad rámec rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Kýžený výsledek tažení jen málokoho zajímá. I s přihlédnutím k zásobám energetických surovin je totiž reálný význam Libye v regionu omezený.
Budou válčit, až zčernají
Je zarážející, jak malou pozornost věnuje většina komentátorů píšících o událostech v Libyi, Tunisku nebo Egyptě skutečnosti, že tyto země, byť etnicky arabské, jsou především součástí Afriky. To znamená, že otřesy na severu budou neodvratně mít nebezpečné dopady pro celý africký kontinent. Ten je pravým koncentrátem problémů, které vedly k dnešní destabilizaci arabského světa. Destabilizace je totiž stav, který Afrika zažívá již dlouhá léta.
- « první
- ‹ předchozí
- 1
- 2
- 3
- 4
- 5
- 6
- 7
- 8
- 9
- …
- následující ›
- poslední »
___________________________________________________________________________________
