Kdysi u nás byl velmi oblíben film režiséra Sidneyho Lumeta „Dvanáct rozhněvaných mužů“ – nejen proto, že si v něm zahrál svou životní roli Jiří Voskovec. Film byl de facto oslavou amerického soudnictví: mezi 12 porotci se našel jeden, který o vině obžalovaného pochyboval, a ten byl nakonec osvobozen. V americkém systému totiž musí verdikt poroty být jednohlasný.

Válka je vždy zónou nejistot, zní další moudro z pera velkého vojenského teoretika Carla von Clausewitze. Někdy to platí nejen pro průběh, ale i pro výsledek války, jako je tomu v případě amerického tažení v Iráku. Znamená ukončení jeho bojové fáze vítězství, porážku, nebo něco mezi nimi? Rozpačitá jsou hodnocení úředních osob. Americký prezident Barack Obama oznámil z Oválné pracovny, že „list je obrácen“, viceprezident Joe Biden má za to, že „se otvírá nová kapitola“, a ministr obrany Robert Gates míní, že „na finální hodnocení je příliš brzo“.

Pouhých pět týdnů před volbami do Kongesu, jejichž výsledek rozhodujícím způsobem ovlivní dynamiku politických procesů v příštích dvou letech, slovní spojení „Hnutí čajových dýchánků“ (Tea Party) zcela ovládlo komentáře tisku a prohlášení politiků. Hnutí, jež loni na podzim živelně vzniklo ze skupinek aktivistů nespokojených s reformou zdravotnictví, se za pouhý rok stalo fenomenální silou, která demonstrovala svůj potenciál v nedávných primárkách.

Hillary Clintonová má za sebou zdařilou politickou sezonu, možná nejlepší v dosavadní kariéře. Zatímco se její šéf v Bílém domě Barack Obama důsledně vyhýbá konfliktním situacím a snaží se ostře řezaným profilem nahradit nedostatek ostře formulovaných myšlenek, americká ministryně zahraničí si v obojím očividně libuje. V polovině léta nabídla tisku ojedinělou fotografii: její ladná postavička se dobře vyjímala na pozadí ostnatého drátu u dvoumílového pásma oddělujícího Jižní Koreu od Severní. Armádním dalekohledem se upřeně dívala někam v dáli, jako by chtěla varovat předsunuté hlídky před blížícím se nepřítelem.