"Česká televize není veřejnoprávní televizí"

Rozhovor s Jiřím Hodačem

Jiří Hodač (1947 v Praze) Studium: Universita Karlova (publicistika), J. W. Goethe Universität Frankfurt a. M. (němčina), La Trobe University Melbourne (angličtina). V roce 1968 stáž v redakci Der Stern, Hamburk. Od roku 1969 redaktor Svobodného slova. V roce 1980 odešel do exilu. O roku 1986 vydavatel časopisu Panorama v Austrálii. Od roku 1989 pracoval v BBC (redaktor, zástupce šéfredaktora čs. redakce, zástupce šéfredaktora české redakce, pověřený šéfredaktor české redakce, ředitel operací BBC v ČR). Od dubna do srpna 2000 ředitel zpravodajství ČT, od prosince 2000 do ledna 2001 generální ředitel ČT. Nyní žije v Oxfordu.

Jako jeden z argumentů proti vašemu zvolení generálním ředitelem ČT jsem často slýchal, že jste britský občan...

Vadilo-li někomu moje britské občanství, je to jen důkaz současné iracionální české xenofobie a ztráty soudnosti. Pochybuji, že těm lidem stejně tak vadilo, že jejich stát mi kdysi zabavil družstevní byt a veškerý majetek a odsoudil mě nepodmíněně do vězení. Stejně tak jim asi nevadí ani to, že jejich stát mě o dvě desetiletí později - to bylo už po těch stiscích rukou nastupujících vládců země s komunistickou nomenklaturou, což se teď ohleduplně nazývá sametovou revolucí - zbavil českého občanství a udělal ze mě cizince v zemi, kde jsem se narodil a žil 33 let. Já se českého občanství nikdy nezřekl - jen tak mezi řečí mi je sebrala jakási úřednice na obvodním úřadě pro Prahu 4.

Starý zákon o ČT u generálního ředitele české občanství nevyžadoval. Povšiml jsem si, že nový zákon o ČT je už chce - tedy na tuhle xenofobní hysterii naskočil posléze i český parlament. Je to lokální omezenost. Češi strašně prodělávají na nenávisti vůči těm, kteří kdysi odešli do exilu - a nevědí to. Poláci mají prakticky všude ve světě silnou lobby, mají ji Maďaři, Rusové, tu a tam ji mají dokonce i Slováci: Češi nemají nic. A z těch zahraničních Čechů, kteří se pokusí vrátit do ČR, téměř každý hovoří o příšerné deziluzi.

Pan Erben krátce předtím, než rezignoval na členství v Radě České televize, na mě při jednom zasedání vybafl: "Je to pravda, že nemáte české občanství?!?" Když jsem přisvědčil, tak se tvářil, jako by právě sáhl na hada. V normálním světě bych ho za to mohl okamžitě stíhat za nezákonnou diskriminaci (teď by to v ČR sice také byla diskriminace, avšak již "zákonná"). Britské občanství přece nijak nezpochybňuje moje odborné či mravní kvality. Vy, pane Mikši, jste se ho tenkrát zeptal: "Pane Erbene, a považujete to za klad nebo zápor?" Neodpověděl na to, ale vypadal velmi rozhořčeně.

Kdy jste odešel z Československa a co jste vlastně předtím dělal?

Z Československa jsem odešel v roce 1980. Už před vojnou a pak po celou dobu jsem byl zaměstnancem jen jediných novin, Svobodného slova, kde byly poměry relativně snesitelné ve srovnání s jinými redakcemi, pokud si člověk dával pozor na některé lidi, o nichž se správně tušilo, že jsou agenty StB. Prozrazovala je jejich bodrá vlezlost. Starší kolegy jsme oslovovali "pane", slovo "soudruh" tam nezaznělo.

Byl to kulturní šok, když mě po narukování na vojnu rozkazem poslali do Obrany lidu, podobně jako si armáda pro svou potřebu vytahovala zpěváky, herce, výtvarníky, lékaře, architekty a já nevím koho ještě. Byli jsme levná pracovní síla. V Obraně lidu se "dělala vojna", bylo nás tam asi šest poddůstojníků základní služby mezi samými důstojníky z povolání. A několika civilními zaměstnanci, tedy lidmi, kteří na rozdíl od nás záklaďáků tam dělali dobrovolně, což jsem nikdy nepochopil, protože už nebylo možné si představit hloupější noviny. Ale právě tihle podivní civilové v redakci se velmi snažili zavděčit nevzdělaným plukovníkům a generálům z hlavní politické správy (poslanec Mlynář by se divil, kdo ze současných rozhlasových bojovníků za svobodu tam úlisně kydal špínu na jeho otce). Rozkazem nám přidělovali práci, rozkazem nás posílali na služební cesty k vojenským útvarům. Jakékoli chyby, i tiskové, vyšetřovala vojenská kontrarozvědka. Nebylo jich málo: důstojníci začínali s alkoholem hned po ránu a kolem poledne bývala větší část redakce zpitá pod obraz. Po několika týdnech mne přeřadili do technického oddělení "lámat noviny", tedy dělat grafika. Pak, asi po pěti měsících vojny, si pro mě po udání (někdo jim řekl, že jsem v roce 1968 byl na stáži v Hamburku v redakci časopisu Der Stern, což byla pravda) přijela kontrarozvědka a odvezla mě do kasáren, kde jsem dostal 15 minut na zabalení věcí. Vojnu jsem dosloužil jako řadový poddůstojník v lesích u Příbrami a pak v Písku.

Po vojně jste působil nějaký čas na Slovensku...

Svůj částečný odchod na Slovensko považuji za svůj první exil. Po návratu do Svobodného slova jsem tam dělal zpravodaje a psal hlavně o lidech z hor, kteří tehdy byli nejsvobodnější v celé zemi: třeba v Heľpě na Horehroní nedokázali komunisté založit zemědělské družstvo až do poloviny sedmdesátých let. Šéfredaktor Svobodného slova Jan Machoň byl možná kontroverzní, ale nade mnou někdy držel ruku. Dokázal například spolknout, že jsem nepodepsal tzv. antichartu (pod níž se to podpisy prosincových a lednových bojovníků za "svobodu slova" v České televizi jenom hemží), přestože se to u novinářů považovalo za povinnost. Jenomže se chystal do důchodu a mezi čtyřma očima mě varoval před svým nástupcem. Měl jsem dvě možnosti: buď odejít z redakce, a v takovém případě jsem se chtěl natrvalo odstěhovat na Slovensko, nebo se pokusit odejít z republiky. Nikdy předtím jsem neměl devizový příslib, tak jsem to zkusil. Zamítli to. Kdosi mi poradil podat odvolání a podepřít je lékařským vysvědčením, že dvouletý syn potřebuje cestu ze zdravotních důvodů. Zkusil jsem to tedy znovu, dlouho se nic nedělo, a už jsem skoro rezignoval a chystal se na to Slovensko, když - právě jsem byl na vojenském cvičení - přišel z banky dopis, že mi přidělují pár marek a franků, abych mohl do Alp se stanem. Bylo rozhodnuto.

Už jste se nevrátil…

Ne. Hned v západním Německu jsme požádali o azyl. Němci byli výborní a vzpomínám hlavně na některé původem ze Sudet, kteří nám několikrát pomohli. Studoval jsem němčinu na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a posléze pracoval jako konstruktér u firmy vyrábějící vzduchotechniku (strojní průmyslovka, kterou jsem z duše nenáviděl, mi přišla přece jen vhod). Vydělával jsem dost peněz, měli jsme hezký byt, ale přesto jsme se rozhodli jít dál. Byla to doba ohromných levičáckých demonstrací pod heslem "Lieber rot als tot" (radši být rudý než mrtvý), ve Frankfurtu se několikrát sešlo na 300 tisíc lidí k protiamerickým protestům. Otevřeně žádali na spolkové vládě, aby kapitulovala před sovětskou hrozbou. Odnesl jsem si z toho zdravou nedůvěru vůči davům, tupě skandujícím přihlouple populistická hesla na náměstích či v ulicích. Dost jsem se také bál o svého syna, protože právě v té době unesli z Německa do Moskvy dítě ruských uprchlíků, které tak donutili k návratu. Snažili jsme se dostat za moře. Vyšla nám Austrálie.

To bylo v kterém roce?

V prosinci 1981. Na Silvestra jsem se už koupal v Pacifiku. Austrálie nás přijala velmi dobře. Je to země, kde se musí tvrdě pracovat, ale Australané tomu, kdo se snaží, pomohou. Stát tam lidi neobtěžuje. V době, kdy jsem žil ve státě Victoria, tam platilo, že "člověk se jmenuje tak, jak uzná": v praxi to znamenalo, že si každý bez papírování mohl měnit jméno a příjmení kdykoli ho napadlo. Nebyly tam občanské průkazy ani povinnost přihlašovat se k pobytu (jako dodnes není ani v Británii). Policie měla právo zjišťovat totožnost jen u řidičů motorových vozidel, jinak se jí nemuselo odpovědět. Taková to byla země, a fungovala. V Austrálii jsem poprvé v životě poznal, co je to téměř úplná osobní svoboda.

Vydával jsem vlastní časopis, ale to už bylo v závěru mého pobytu na jižní polokouli. Panorama byl exilový měsíčník pro Čechy a Slováky v Austrálii, ale nejen tam. V Austrálii v té době z důvodu, který jsem dodnes nepochopil, vycházely měsíčně jen pornografické tiskoviny, a tak úředníkům chvíli trvalo, než pochopili, že v tak podezřelé periodicitě chci vydávat něco zcela jiného. A ještě jsem musel k soudu: pan sudí vyšel v paruce do čekárny, kde já před užaslými Australany, kteří se tam přišli rozvést, musel nahlas odpřisáhnout, že budu věrný královně a že budu ctít zákony země. A že mám asi třicet dolarů kapitálu na tiskové pokuty, což byl ekvivalent částky stanovené v Anglii pro první novináře snad někdy v době vynálezu knihtisku.

Ke konci jsem dělal grafika v jedné melbournské vydavatelské firmě. Ve dne osm hodin v práci, v noci a o víkendech vlastní časopis. Byl od první do poslední řádky původní, zatímco mnohé jiné exilové časopisy od sebe navzájem běžně opisovaly. Vybudoval jsem si síť spolupracovníků po celém světě. A právě přes Panoramu se ke mně dostala BBC, neboť - jak jsem později zjistil - jsem při redigování časopisu intuitivně vyznával stejné principy, k nimž se hlásí tato britská stanice.

Znali Váš časopis?

Panoramu dostávali v československé redakci BBC pravidelně. Když se tam uvolnilo místo, podali si u mě inzerát, že hledají redaktora. A pak mě rovnou vyzvali, abych se také zúčastnil konkursu. Nechtělo se mi z Austrálie, měl jsem už australské občanství a zprvu jsem váhal. Nakonec mě ale přemluvili, šel jsem do konkurzu a to místo v Londýně vyhrál. Dodnes si nejsem jistý, jestli to byl velký úspěch nebo největší chyba mého života: po Austrálii se mi stále strašně stýská.

Britské občanství jsem získal v polovině devadesátých let - v době, kdy jsem pracoval v BBC. Britové jsou při udělování občanství velmi nedůvěřiví, žadatele si důkladně proklepou, leckdy to trvá i několik let. Někdo občanství nedostane, aniž se pořádně dozví proč. Já si podal žádost a dostal občanství ani ne za dva měsíce.

Když jsem letos po celém tom nechutném cirkusu kolem České televize vystoupil na londýnském letišti Heathrow a dívka z pasové kontroly mě při pohledu na britský pas jen tak odmávla jako svého člověka, popřála mi hezký den a já zase vstoupil do normálního, civilizovaného světa, tak v tu chvíli jsem věděl, že nabytí britského občanství bylo jedním z těch nemnoha subjektivně moudrých činů, které jsem v dosavadním životě udělal.

Působil jste řadu let v BBC, jaké bylo vaše pracovní zařazení a náplň činnosti?

Začal jsem jako řadový redaktor. Zhruba po roce jsem se stal zástupcem šéfredaktorky československé redakce. Čs. redakce BBC vysílala odděleně česky a slovensky, byly to vlastně dvě redakce pod jednou hlavičkou. Protože šéfka byla Slovenka, byl jsem zároveň vedoucím redaktorem české části redakce. Po rozpadu Československa se obě části osamostatnily, vznikla česká redakce a slovenská redakce. Byl jsem pak postupně zástupcem šéfredaktora české redakce, pověřeným šéfredaktorem české redakce a ředitelem operací BBC v České republice. Mým zástupcem byl Jakub Puchalský - člověk, který dokázal do živého vysílání z hlavy čtyři minuty logicky mluvit bez blekotání a jediného přeřeknutí, což je dodnes pro české rozhlasové a televizní novináře nedostižný ideál. V BBC jsem začal v lednu 1989. Na vysílání kolem listopadu toho roku jsem se tak podílel už velmi výrazně. Patřil jsem mezi ty nemnohé redaktory, kteří nepoužívali pseudonymy a vysílali pod svými pravými jmény.

Důležité bylo, že v té době se začal měnit charakter práce v české části čs. redakce: zatímco předtím byli všichni redaktoři de facto překladateli, kteří se museli striktně držet anglických originálů, právě tehdy se začala rýsovat skupinka novinářů, kteří chtěli a začali dělat víc. Já měl k tomu výhodu, že jsem před odchodem z Československa dělal právě ve Svobodném slově, které kolem listopadu 1989 sehrálo nejvýraznější mediální roli. Redakce Svobodného slova se od mého odchodu do roku 1989 poměrně málo změnila, a tak se mi podařilo navázat komunikaci, ze které pak BBC velmi těžila.

Byla to doba, kdy si člověk uvědomoval sílu elektronických médií, protože tehdy poslouchal BBC kdekdo. Nevím, jestli se tolik poslouchalo v Československu někdy předtím, možná za války, ale určitě už nikdy potom. Uvědomoval jsem si strašnou zodpovědnost. Třeba tehdejší dvě ranní čtvrthodinky připravoval jeden redaktor, jinak široko daleko nebyl nikdo, kdo by uměl česky. Technik v režii byl Angličan, Američan nebo třeba Australan, každopádně někdo, kdo neměl potuchy, o čem člověk mluví do mikrofonu. Začít vykládat nějaké nesmysly či dát do éteru neověřenou informaci, by mělo nejspíš ohromný dopad na dění v Československu, a kolem nebyl nikdo, kdo by to mohl zastavit.

Stalo se mi jednou právě při noční službě, že přišla informace z jakéhosi věrohodného zdroje, že na Prahu jedou tanky. Pustit to do vzduchu, vypukla by panika. Musel jsem to ověřit, což z Londýna nebylo jednoduché, navíc ve čtyři hodiny ráno. Vzal jsem pražský telefonní seznam a začal obvolávat všechny benzínové pumpy na výpadovkách kolem Prahy: "Dobré ráno, tady je Hodač, BBC Londýn, někdo nám tvrdí, že na Prahu jedou tanky, viděli jste nebo slyšeli jste něco, co tomu nasvědčuje?" Někde mysleli, že jim volá šílenec, jinde provokatér, ale nakonec všichni pochopili. A tak jsem si vzal na svou zodpovědnost, když jsem ve vysílání řekl: "V noci se objevily nezaručené zprávy o údajných přesunech tanků směrem do Prahy. Podle zjištění, která provedla BBC, to není pravda."

Několikrát jsem pracoval i jako zpravodaj z Prahy. Když jsme dostali první, ještě velmi jednoduché technické vybavení, tak jsme zřídili pracoviště pro korespondenty v soukromém pražském bytě. Bylo to primitivní, se starým psacím strojem, daleko od centra a tedy naprosto nepraktické, muselo se tam několikrát za den tramvají a ještě autobusem, ale ta práce se mi líbila. I později, když už jsem byl v manažerských funkcích, jsem si rád zajel jako zpravodaj na měsíc do Prahy, aby si stálý korespondent vybral dovolenou.

Jako manažer jste ale měl především jiné povinnosti...

Nevím co dodat k tomu výčtu manažerských funkcí. V rozsahu, který jim odpovídal, jsem měl zodpovědnost za vysílání i za lidi. Prošel jsem dlouhou řadou manažerských školení a kursů, protože v tom je BBC naprosto nesmlouvavá a není úniku. Navíc jsem měl na starosti to, jak šířit signál BBC na území České republiky (zpočátku jsem se podílel i na jednáních na Slovensku), protože krátké vlny začínaly patřit minulosti. Šlo jednak o navázání kontaktu s vybranými soukromými stanicemi, ale i s Českým rozhlasem, které - když se jim zdarma poskytlo technické vybavení - začaly přebírat části programu BBC, hlavně zprávy. A šlo také o vybudování sítě vlastních vysílačů. Na radiokomunikacích jsem jednal často s lidmi, kteří nás nedlouho předtím byli připraveni rušit, a teď nás začínali vysílat: dokonce mi nabízeli k odkoupení celou jednu rušící stanici na Moravě.

Zkraje hodně pomohla Margaret Thatcherová, která nás výrazně podpořila za své návštěvy Prahy. Ale pak už to bylo handrkování přímo na place a argumentování na jednáních všech těch komisí a rad, které měly právo rozhodnout a které byly pod silným tlakem soukromých zájemců o rozhlasové vysílání. Frekvencí FM nebylo nikdy dost a pronikání BBC na český trh se proto soukromníkům příliš nelíbilo. A my nechtěli vysílat v nevlídném prostředí. Chtěl jsem, aby byl vždy uspokojen i perspektivní místní zájemce, což se nakonec pokaždé nějak podařilo. Postupně jsme začali vysílat v Praze a ve všech někdejších krajských městech.

Když jsme vybudovali v Praze už skutečnou a na svou dobu dobře technicky vybavenou redakci v budově ČTK v Opletalově ulici, prosadil jsem u vrcholového managementu BBC World Service dost riskantní krok, v jehož úspěch jsem ale věřil. Pochyboval jsem, že Česká republika bude dlouho trpět, aby vysílací frekvence na jejím území držela firma v Londýně. Vybudoval jsem proto sesterskou firmu BBC Radiocom s. s r.o. přímo v Praze. Zaměstnal jsem v ní dosavadní pracovníky londýnské BBC v České republice a jako statutární zástupce BBC Radiocomu požádal o obnovení vysílacích licencí jeho jménem. Byl to bezprecedentní krok, ale vyšlo to: firma BBC Radiocom (Praha) s. s r.o. se stala držitelkou licence FM pro vysílání v Praze, Brně, Hradci Králové, Českých Budějovicích, Plzni a Ústí nad Labem. A zanedlouho i v Ostravě. A s tím jsem se s BBC, kde jsem prožil 11 let života, taky rozešel.

Odešel jste z BBC, protože jste dostal nabídku stát se ředitelem zpravodajství ČT, nebo zde byly i jiné důvody?

Odešel jsem v době organizačních změn, která byla pro odchod subjektivně výhodná. Bylo to moje svobodné rozhodnutí nezúčastnit se vypsaného konkursu. Nezúčastnil jsem se, ani když konkurs o týden odložili a moje nadřízená mě stále přesvědčovala, abych si přihlášku přece jen podal. Vybudováním solidní firmy v Praze a získáním vysílacích licencí jsem dokázal, co jsem si předsevzal a co jsem musel někdy hodně těžce vybojovat v konfrontaci se starými stereotypy, a tak jsem odcházel s pocitem, že po pracovní ani morální stránce BBC nic nedlužím. A že tak uzavírám jednu kapitolu svého života.

Vnitřně jsem vůči BBC stále velmi loajální a i když jsem si odnášel detailní znalost mnoha důvěrných záležitostí, nikdy jsem nevyzradil nic, co by firmě nebo některému z jejích zaměstnanců uškodilo. Jsem přesvědčen, že stejně se chová i BBC ke mně: pokud se tedy v rámci dezinformační kampaně objevily nesmysly z "věrohodných zdrojů v BBC", byly to jen lži nebo výplody lidské hlouposti. BBC by se k ničemu takovému nesnížila.

V době, kdy jsem se rozhodl z BBC odejít, jsem začal jednat s Českým rozhlasem, kde jsem se měl stát šéfem centra strategického rozvoje, což by nepochybně byla velmi zajímavá práce a já se na ni těšil. Nabídku na místo ředitele zpravodajství ČT jsem dostal až později.

Kdo Vám místo ředitele zpravodajství nabídl? S jakými plány a představami jste na toto místo nastupoval?

Místo mi nabídl generální ředitel ČT Dušan Chmelíček, kterého jsem předtím nikdy neviděl. Hovořili jsme spolu asi 40 minut a za dva týdny mi z jeho sekretariátu zavolali do Anglie, že se rozhodl pro mne. Mluvil jsem naprosto jednoznačně o tom, jaké principy práce chci prosadit, že mám před očima BBC, nicméně že chci uplatňovat své zkušenosti s ohledem na specifika českého prostředí. Měl jsem tehdy dojem, že pan Chmelíček pochopil, o co mi jde. Odřekl jsem tedy místo v Českém rozhlase a 17. dubna 2000 nastoupil do funkce ředitele zpravodajství ČT. Generální ředitel mi řekl, že mi dává volnou ruku, abych ve zpravodajství provedl změny, které považuji za vhodné. Vypadalo to, že mi v kritických situacích bude krýt záda - nepochyboval jsem, že takové situace nastanou, že to bude těžké. Ale když vás šéf jasně podporuje a neintrikuje z druhé strany, tak se i náročná reforma dá prosadit.

Měl jsem vybudovat skutečný zpravodajsko-publicistický kolos, vnitřně dynamický a akceschopný, který by sdílením klíčových prostředků a zdrojů hodně ušetřil, ale současně produkoval výrazně více pořadů, než byl součet dosavadních výkonů jeho součástí. Ředitelství zpravodajství bezprostředně převzalo redakci zpravodajství, krátce nato redakci sportu. Bylo potřeba vystavět úplně novou redakci publicistiky a oddělení realizace pořadů - do té doby podřízené redakci zpravodajství - přebudovat tak, aby poskytovalo efektivní servis všem třem redakcím.

To byl velký úkol. Zažil jste něco takového předtím?

Ohromný úkol to byl. Zažil jsem v BBC několik tvrdých, až drastických reforem, když se měnil management World Service nebo celé BBC. Když jsem řídil českou redakci BBC, dostal jsem za úkol dosáhnout velkých úspor, radikálně přebudovat celý program a následně zvýšit sledovanost. Dali mi na to dva měsíce a mohlo mi to zlomit vaz. Prochodil jsem tenkrát večer v prázdných ulicích a zvažoval, jestli to mohu dokázat v takovém šibeničním termínu, nebo jestli mám dát výpověď. Rozhodl jsem se, že se do toho pustím: za dva měsíce jsme vyjeli s novým vysílacím schématem a novými pořady a do roka se naše sledovanost v Praze zdvojnásobila.

V mediálních firmách na Západě obvykle část zaměstnanců přijme koncepci svého nového šéfa za svou a aktivně spolupracuje. Další část se s ní smíří, byť bez nadšení, ale pracuje požadovaným směrem. Zbytek zásadně nesouhlasí, zabalí to a odejde někam, kde mu to lépe vyhovuje. To je normální svět. V České televizi ale existuje a převládá jiný postoj: říká se tomu "mydlit schody".

Česká televize je čítankovým příkladem nedůsledně transformované hlásné trouby komunistické propagandy s děsivě deformovanými vnitřními vztahy. Křiváctví, intrikánství a zlomyslnost jsou neblahým dědictvím z dob, kdy televizním manažerům velela organizace KSČ, jejíž členové mohli nepohodlného šéfa kdykoli nějakým podrazem odrovnat, ač sami byli lidmi nevzdělanými, profesionálně nekvalitními a leckdy vysloveně hloupými. Že tahle zákulisní rozhodovací struktura v ČT pořád existuje a je připravena se kdykoli cpát k moci, o tom myslím jasně přesvědčily právě události na přelomu loňského a letošního roku.

Během svého působení ředitele zpravodajství jste vypracoval novou koncepci zpravodajství. V čem spočívala?

Především jsem vypracoval "Zásady pro přípravu zpravodajských a publicistických pořadů", u nichž - a to říkám na rovinu - mi byly vzorem "Producer's Guidelines" z BBC, které tam jsou skutečnou pracovní biblí všech redaktorů. V BBC to všem kdysi vypracoval a nyní dolaďuje celý tým expertů, zatímco já na tom dělal sám a po víkendech. Nicméně jsem udělal maximum, abych to ušil na míru potřebám České televize a českým zákonům - proto jsem výsledný produkt konzultoval s právním i personálním útvarem ČT, jejichž připomínky jsem většinou do textu zapracoval. Vznikl tak jakýsi "jízdní řád" pro redaktory ČT, který jasně říká, jakými prostředky se dosahuje objektivity a vyváženosti, jak ověřovat fakta, jak vzdorovat pokusům např. politiků ovlivnit obsah pořadů, jak nesmlouvavě a tvrdě, ale současně slušně a s nadhledem klást otázky při interview, jak informovat o násilí a kriminalitě vůbec, jak chránit zdroje informací, kdy lze použít mimořádných technických prostředků, například skryté kamery, a kdy ne, atd., atd. Tedy zhruba všechno to, co na přelomu roku tzv. vzbouřenecké zpravodajství pošlapalo naprosto nevídaným způsobem.

"Koncepce ředitelství zpravodajství ČT", kterou jsem odevzdal generálnímu řediteli loni v srpnu, byla už o něčem jiném: ta již řešila budoucnost zpravodajství a publicistiky ČT jako filosoficko-strategický problém, otevřeně analyzovala současný stav, stanovila základní směry vývoje a definovala změny, které je třeba provést, aby se toho mohlo dosáhnout. Mimořádný důraz jsem kladl na další profesionální přípravu pracovníků ŘZ ČT - v kvalitních médiích je to neodmyslitelná praxe, v ČT ale dosud neexistuje žádný smysluplný systém.

V mém modelu, který jsem chtěl zavést, by se u každého redaktora objektivními metodami ujasnilo, jaký je jeho potenciál, například jestli z něho bude jednou manažer nebo ne. A podle toho by se pro něho stanovil přesný program další profesní přípravy. Postup každého jednotlivce by se v ročním intervalu vyhodnocoval a podle potřeby by se rozhodlo o vhodných modifikacích další přípravy. Ti, kteří by nevyhověli požadovanému standardu a nedokázali na sobě dál pracovat, by museli odejít.

Měl jsem v úmyslu - a jsem přesvědčen, že bych to dokázal - udělat z ředitelství zpravodajství elitní pracoviště, kde by všichni zaměstnanci byli ve svých oborech skutečná extratřída. Nikoli namyšlení koktající nedoukové, opojení pochybnou slávou z obrazovky, jako je tomu často dosud, ale skuteční profesionálové, kteří dovedou, ale současně ke své práci přistupují s pokorným poznáním, že vždy bude ještě něco, co se budou muset učit.

V srpnu jste kvůli neshodám s Dušanem Chmelíčkem na svoji funkci rezignoval. Jaké byly hlavní důvody vašeho rozhodnutí?

Dokud jsme s panem Chmelíčkem táhli za jeden provaz, vypadalo všechno slibně. Zvládli jsme i takovou zkoušku, jakou byla dezinformační kampaň po odvolání Romana Proroka z moderování pořadu V pravé poledne - pan Prorok především nebyl propuštěn, jak se dodnes stále opakuje, byl pouze odvolán z moderování jednoho konkrétního pořadu a dostal ode mě nabídku tří jiných prestižních uplatnění. Také nevěřím, že pan Klaus žádal od generálního ředitele Prorokovu hlavu: mluvil jsem s panem Chmelíčkem deset vteřin poté, co položil telefon, a myslím, že mi pravdivě reprodukoval, o čem hovořili. Společně jsme pak zvládli i skutečnou vzpouru ve zpravodajství, když se šéfredaktor rozhodl neinformovat o reakci vedení ČT na útoky v tisku, postavil se proti managementu a generální ředitel ho za to vyhodil na hodinu.

V redakci zpravodajství tehdy zavládlo skutečné zděšení. Ti, kteří se vzhledem ke svým pochybným profesionálním kvalitám obávali signalizovaných reforem, si uvědomili, že za situace, kdy generální ředitel a ředitel zpravodajství jednají ve shodě, postupu změn nezabrání. A uvědomili si to samozřejmě i lidé mimo televizi, kteří měli zájem na zakonzervování existujícího stavu a kteří předtím neuspěli v kampani kolem pořadu V pravé poledne.

Po nějaké době se však komunikace mezi mnou a generálním ředitelem začala deformovat. Do výměny názorů, která se dřív konala mezi čtyřma očima, vstupovali další lidé. Jasné věci přestávaly být jasné a záležitosti již dříve napevno dohodnuté bylo náhle potřeba znovu projednávat za účasti třetích osob. Vznikal zmatek. Jednoznačné instrukce, které jsem předtím dal svým podřízeným, se měly pozastavit nebo přehodnotit. V ČT se vytvářela paralelní rozhodovací struktura, která v řadě směrů nabývala větší moci než oficiální struktura managementu. Dostával jsem, a nejen já, rozlícené e-maily od lidí z pomocných funkcí bez výkonných pravomocí, kteří se kdekomu pokoušeli nařizovat, co se smí a co ne. Připadali mi jako rádoby všemocná stranická buňka a bylo mi z toho na zvracení. Někteří z manažerů se jim podrobili, já ne. E-maily jsem vyhazoval a ty lidi posílal tam, kam patřili, protože mezi mnou a generálním ředitelem žádný mezistupeň nebyl, a na tom jsem trval.

Vytvoření paralelního centra rozhodování v ČT, které existovalo bez veřejné kontroly, bylo jedním z důvodů mé rezignace na funkci ředitele zpravodajství v srpnu 2000. Považoval jsem to za naprosto nepřijatelné. V srpnu jsem také panu Chmelíčkovi odevzdal zmíněnou Koncepci ředitelství zpravodajství ČT, která podle předchozí dohody měla být zveřejněna. Na zasedání kolegia generálního ředitele ji však nedal ani jeho členům, přestože byl o to výslovně požádán. Pochopil jsem to tak, že reforma zpravodajství ČT skončila dřív, než mohla začít. A složil jsem funkci.

Kde vidíte hlavní problémy v České televizi?

Především: Česká televize není veřejnoprávní televizí. Je to televize zprivatizovaná mocensko-zájmovou skupinou lidí, kteří z ní buď naprosto bezostyšně odčerpávají závratné finanční prostředky na výrobu pořadů, které vyhovují především jim bez ohledu na potřeby koncesionářů, nebo pro něž je ČT nástrojem k dosažení politických cílů. Vývoj na přelomu roku poprvé otevřeně ukázal, jakým průsečíkem politických a finančních zájmů je ČT.

Tato mocensko-zájmová skupina pracuje v úzké návaznosti na zabetonované postkomunistické struktury uvnitř ČT, kterým zaručuje dlouhodobé a relativně luxusní přežívání. Jsou propojené s významnými postkomunistickými strukturami v různých sférách života České republiky, s nimž je spojuje pud sebezáchovy za každou cenu a s nimiž sdílejí i významné informační a dezinformační zdroje, prostředky a metody práce. Je to uzavřený kruh, v němž každý každému kryje záda.

Česká televize je jeden velký problém, který se musí řešit radikálně a komplexně. Veřejnoprávní televizi je třeba teprve vybudovat. V současné době ale v České republice neexistuje síla ani politická vůle, která by v ČT chtěla nebo dokázala něco změnit. To je pro mě to nejhorší poznání z loňského prosince a ledna. Uvědomil jsem si to naplno ve chvíli, kdy pan Klaus - myslím 2. ledna - na schůzce předsedů politických stran nabídl moji hlavu za hlavy vzbouřeneckých redaktorů. Strašlivě mě to urazilo, protože jsem nikomu, ani panu Klausovi - se kterým se téměř neznám - nedal mandát, aby handloval s mojí hlavou za tak nedůstojnou protihodnotu: jako by v době tzv. sarajevského atentátu chtěl někdo vyhandlovat jeho hlavu za někoho z těch, kteří mu tehdy šli po krku.

Ale ani tak bych neodstoupil. Když na mne tlačili, abych odvolal Janu Bobošíkovou a vykoupil si tak prostor k jednání s redakcí zpravodajství, odmítl jsem. Když na mne tlačili, abych odvolal Jindřicha Beznosku (a tam tlačili i lidé, od kterých bych to nikdy nečekal), odmítl jsem taky. Nekšeftuji s lidmi a ty, kteří jdou se mnou, nepodrazím. Proto jsem si i v pověření, které jsem později dal paní Valterové, výslovně vymínil, že na členy mého managementu mi nesmí nikdo sáhnout.

Tehdy zkraje ledna jsem si ale naplno připustil, že my v legálním managementu ČT jsme skupinou sebevrahů, které v tom - jako už víckrát v českých dějinách - zase jednou nechali. A že nám nepomůže nikdo z těch, kteří by pomoci mohli, i kdybychom měli zemřít. Netušil jsem, jak brzy se to v mém případě málem splní.

Myslel jste si, že se Vám Českou televizi podaří změnit. Pokoušel se o to už Jakub Puchalský, ve zpravodajství Ivan Kytka, který rovněž přišel z Anglie, a nikdo neuspěl.

Nechci hodnotit, co udělali, chtěli udělat či neudělali lidé, kteří do ČT přišli přede mnou, vybaveni britskou zkušeností. Kubu, tedy Jakuba Puchalského, znám dobře, a protože jsem s ním vícekrát mluvil v době jeho ředitelování, snad dovedu pro sebe odhadnout, co si o všem myslí. Pana Kytku znám mnohem méně. Řekl bych ale, že kdybychom se všichni spolu sešli, asi bychom měli v některých směrech stejné zkušenosti.

Znovu se potvrdilo, že hlavním garantem starých pořádků v ČT je "ótéenka", tedy OTN, někdejší komunistický "objekt televizního zpravodajství", kde pro samé estébáky a milicionáře - jak se říká - nebylo ani kam plivnout. Je to televize uvnitř televize, budova oddělená od jiných částí ČT širokým prostorem, kde v plánech bývalých komunistických vládců stačilo rozestavit čtyři tanky a zajistit "politicky správné" vysílání bez ohledu na to, co by se dělo v jiných částech ČT a vůbec kolem. Mnozí zaměstnanci tam přežívají z dob minulých. Přímo v televizi jsem se setkal s řadou lidí, kteří by do "ótéenky" nevstoupili, ani kdyby je táhli párem volů. "Duch plukovníka Diviše tam žije," říká se jinde v ČT s poukazem na někdejšího komunistického mocipána nad tiskem, televizí a rozhlasem. Téměř každý, kdo do té budovy vstoupí poprvé, se tam cítí fyzicky nedobře: snad je tam opravdu nahromaděná negativní energie pod přetlakem.

Nedivím se, že tři písmena - BBC - už před mým prvním nástupem do ČT nebyla v "ótéence" nijak populární. Mnoho lidí ta tři písmena nenávidí, protože je nabíledni, že každý, kdo přímo v Británii poznal londýnskou BBC, po 24 hodinách v ČT konstatuje, že to tak dál nejde. V České televizi BBC = strach. Obava, že nezůstane kámen na kameni. Je to strach o dobré bydlo, které nejspíš leckdo ztratí, protože se začne mluvit o kvalitě a bude zle.

Jak vnímáte - jako člověk, který žil dlouhá léta v zahraničí - to, co vás potkalo na přelomu roku v ČT?

Je to především hluboká deziluze z české politické scény. Část politiků ze sebe programově nadělala šašky, ale zklamala i ta druhá, nešaškující část. Rozhodující chvíle byla o Vánocích, kdy se vzbouřenci se svými politruky rozmachovali k úderu. Pak už bylo pozdě. Zklamal mě i český stát, který odmítl pomoci, když pomoci mohl a měl, pokud měl skutečně zájem, aby jednou měl veřejnoprávní televizi. Byli jsme relativně malá skupina proti dobře zorganizované a naplánované akci. V takové chvíli však člověk pozná lidi kolem sebe a já jsem rád, že jsem tuto možnost dostal: ti, kteří se dali spolu se mnou do boje, si zaslouží uznání. Věřím, že až většina českých občanů pochopí, o co vlastně tehdy šlo, tak se těm lidem úcty dostane.

Jsem britský občan a české občanství, které mi české úřady sebraly, už nikdy nebudu chtít zpátky. Jsem rád, že jsem občanem země, kde by nebylo možné nic podobného tomu, co se událo v České republice na přelomu roku: teoretická představa zabarikádované BBC s nemytými poslanci Dolní sněmovny a lordy z Horní sněmovny ve spacácích na podlaze studií, s davem Angličanů na Trafalgarském náměstí žádajícím hlavu generálního ředitele BBC, taková představa svou naprostou nesmyslností jen zdůrazňuje délku cesty, kterou ještě Česká republika musí ujít, aby ji národy západní Evropy vzaly mezi sebe.

Rozhovor připravil František Mikš