Časy se mění. A není to vidět jen při volbách v Česku či na Slovensku. Dluhová krize v Evropě zcela přeměňuje pohled na současné trable světové ekonomiky. Americký ekonom Jeffrey Sachs napsal minulý týden v listu Financial Times, že „střední proud keynesiánské ekonomie slyší své poslední hurá“. Podle něj globální fiskální stimul, který minulý rok prosadila Obamova vláda, se blíží ke svému konci, odmítnut stejnou skupinou zemí G20, která ho minulý rok schvalovala.

V minulém týdnu jsme v Senátu PČR schválili další dluhopisy ve výši tří miliard, jež by měly pomoci při likvidaci povodňových škod. Zásadně jsem proti vydávání dalších dluhopisů, ale tady jsem přeci jen nedokázal říci ne a nemrzí mě to. Jen se zcela nemohu zbavit jisté obavy, zda peníze budou účelně a hospodárně využity.

V souvislosti s letošními povodněmi bychom se měli znovu zamyslet, co jako občané máme od dobře fungujícího státu čekat a kdy vlastně by nám měl pomáhat. Na prvním místě by měl podle mého názoru nám garantovat bezpečí a jistotu.

Devadesáté výročí uzavření Trianonské smlouvy způsobilo rozkol mezi dvěma státy EU, Maďarskem a Slovenskem. Přijetí zákona o maďarském občanství i pro menšiny v zahraničí vyvolalo reakce také na české straně, která se přidala ke slovenským obavám. Jak už to tak bývá, má i tato mince dvě strany. Slovenská prohlášení o ztrátě slovenského občanství po přijetí občanství jiného státu ohrožují totiž i dvojí občanství Čechů žijících na Slovensku.

Nezbývá mi než ten příběh dopovědět až do konce. Navzdory tomu, že špinavé prádlo se má prát doma. Pár lidí z ODS mě za to sice nebude mít rádo, ale co se dá dělat. Dotlačil mě k tomu bloger Jiří Krejčí, když ze mě dělá pitomce, který „svým přátelům zapomněl říct, že ho mají kroužkovat“. A nádavkem ještě vyzdvihuje kolegy, kteří podváděli. Na pana Krejčího se nezlobím, některé věci prostě neví a ani nemůže vědět.