V souvislosti s mým seriálem článků o zrušení tzv. koncesionářských poplatků mi chodí zajímavé e-maily. Jeden čtenář se na stávající legislativní úpravu televizních a rozhlasových poplatků dívá z úplně jiného právního pohledu, než je ten dnešní, všeobecně akceptovaný. Myslím, že jeho vývody jsou natolik zajímavé, že stojí za to nenechat si je jenom pro sebe.

Dennodenně jsme zaplavováni nějakými průzkumy veřejného mínění. Za normálních okolností by měly zobrazovat, co si lidé skutečně myslí. Ale je tomu opravdu tak? Neslouží agentury pro výzkum veřejného mínění – a zvláště pak některé z nich – spíše k formování veřejného mínění? Je napřed realita a za ní teprve následuje její statistický obraz, nebo je to naopak, že nejdříve je pokřivená "statistika" a realita teprve následně dohání cinknutý "průzkum"

Je to docela zajímavé čtení probírat se maily a čtenářskými reakcemi na sérii článků o zrušení tzv. koncesionářských poplatků, které jsem v poslední době napsal. V zásadě se dají rozdělit do tří skupin. První skupina - zdaleka největší - s nahrazením televizních a rozhlasových poplatků penězi ze státního rozpočtu souhlasí. Argumenty pro zrušení poplatků, ať už jde o efektivitu nebo racionalitu této změny či její sociální rozměr, pokládají lidé z první skupiny za logické a ztotožňují se s nimi.

Zatímco Karel Šíp moderováním Tý,Tý potvrdil nesporné kvality, Jan Kraus už nějaký čas působí, dokonce i v těch reklamách, poněkud vyprázdněně, ale nejde jen o tu momentální formu…

Možná za to může i ten  dost nenápaditý, neatraktivní výběr hostů v Uvolněte se, prosím! - Kateřin Jacques se letos nějak neurodilo! Ale patrně jde o víc.