V současné době se znovu hodně diskutuje o úpravách systému výpočtu důchodů, tak aby se tento systém stal solidárnější zejména ve vztahu ke starobním důchodcům s nejnižšími důchody. Není proto od věci připomenout událost starou zhruba dva roky.  Tehdy někdy v této době nechala ministryně práce a sociálních věcí Mgr. Michaela Marksová rozesílat osobám samostatně výdělečně činným dopis(pdf) (bez čísla jednacího a data vyhotovení), který těmto osobám doporučoval, jak se mají zachovat, za účelem posílení svého zabezpečení na stáří.

V dopise bylo mj. připomenuto, že výše důchodů je určena celkovou dobou pojištění a výší vyměřovacích základů, ze kterých se platí pojistné. Dále zde bylo uvedeno, že existuje velký rozdíl mezi OSVČ, kteří vykonávají hlavní činnosti, a mezi zaměstnanci, protože u zaměstnance je každý rok vyměřovacím základem celý hrubý příjem, avšak u OSVČ obvykle jen zákonné minimum, což je polovina daňového základu. Konstatování bylo doplněno větou: „Pokud tedy máte jako OSVČ příjmy, které odpovídají přibližně průměrné mzdě zaměstnance, tzn., že rozdíl mezi příjmy a výdaji činí 26 tis. Kč měsíčně, Vám se na rozdíl od něj započte jako základ pro výpočet důchodu pouze polovina, tj. 13 tis. Kč za měsíc, neboť z této částky odvedete pojistné na důchodové pojištění“.

Tento text byl ale, mírně řečeno, silně zavádějící. Zatajil totiž to, kolik OSVČ a na druhé straně zaměstnanec na důchod skutečně platí. Pokud tedy využijeme příklad ministerstva, tak by platilo následující. Zaměstnanec při základu 26 tis. Kč (hrubé mzdě) zaplatí na důchodové pojištění 6,5 % z vyměřovacího základu tj. 1 690,- Kč měsíčně a OSVČ zaplatí (sice z polovičního vyměřovacího základu 13 tis. Kč) 29,2 %,  tj. částku 3 796,- Kč měsíčně. Pokud by OSVČ měla naplnit doporučení ministerstva a určit si dobrovolně vyměřovací základ na úrovni 26 tis. Kč, musela by měsíčně platit 7 592,- Kč tj. 4,5 násobek toho, co platí při stejném základu zaměstnanec. Pak by také měla OSVČ společně se zaměstnancem stejný důchod!!!

Jinými slovy a s velkým zjednodušením, stejný pojistný produkt – tj. důchodové pojištění vycházející z průměrného vyměřovacího základu 26 tis. Kč měsíčně si zaměstnanec koupí za celoživotní náklad (45 let pojištění) ve výši 912 600,- Kč (45x12x1690) a živnostník za celoživotní náklad 4 099 680,- Kč (45x12x7592). Napadá mne srovnání, co by se asi stalo, kdyby u povinného ručení motorových vozidel byla zavedena taková praxe, kdy by se zohledňovala např. barva pleti, a občané s jednou barvou pleti by měli zákonem stanoveny zcela jiné podmínky nežli občané jiné barvy pleti. Myslím si, že by nikdo nepochyboval o tom, že jde o diskriminaci. Občan živnostník, který si platí pojištění na důchod, patří sice do jiné sociální skupiny nežli zaměstnanec, ale je přece jenom stejným občanem, jako občan zaměstnanec. Důchodovým pojištěním OSVČ není pojištěna jejich živnost, ale zase jenom důchod, jako u každého jiného občana. Podle mého názoru je proto rozdíl v pojistných podmínkách důchodového pojištění obou sociálních skupin nezdůvodnitelný a protiústavní.

Čl. I. Ústavy říká, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech. Článek III. Ústavy pak říká, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného původu.

Zastávám proto názor, že Ústavní soud by vyhověl tomu živnostníkovi, který bude rozporovat sice zákonný, ale, dle mého názoru, protiústavní způsob výpočtu nepřiměřeně nízkého důchodu, tak jako v minulosti zrušil (v případě žalujícího soudce) výpočet důchodu, který naopak nezohledňoval dostatečným způsobem zásluhovost u vyšších příjmů, a to na podnět návrhu Krajského soudu v Ostravě (Nález Pl. ÚS 8/07 ze dne 23. 3. 2010, který zrušil § 15 zákona č. 155/1995 Sb.). Zdůrazňuji, že jde pouze o můj názor, tedy nikoliv o návod či doporučení.

Někteří zaměstnanci, a zejména pak odbory, používají argument, že výše uvedené není pravda, a že větší platbu do systémů důchodového pojištění provádí naopak zaměstnanci, protože jim platí do systému ještě zaměstnavatel. Pokusím se vysvětlit, proč tomu tak není.

Skutečností je, že zaměstnavatel odvádí do systému důchodového pojištění nejen platbu, kterou vybral od zaměstnance (tj. oněch výše uvedených 6,5 %), ale i dalších 25 % vypočtených z hrubých mezd zaměstnanců z vlastních zdrojů.

Není ale pravdou, že odvod ve výši 25 % hrubé mzdy platí zaměstnavatel  zaměstnancům, protože tento odvod platí zaměstnavatel za sebe (stejně tak, jako za sebe platí například daň z příjmů právnických osob). Z tohoto odvodu zaměstnavatele proto potenciálně čerpají všichni občané - pojištěnci, např. také osoby invalidní nebo zdravotně hendikepované, kteří ve svém životě žádné pojištění neplatily. Fakticky je také odvod ve výši 25 % hrubých mezd skutečně daní. Tato daň je odváděna na účet a k tíži zaměstnavatele a ve prospěch systému důchodového pojištění za to, že zaměstnavatel využívá pracovní sílu zaměstnanců. Zcela stejnou daň by odváděl i živnostník (OSVČ), pokud by zaměstnával jiné zaměstnance. Zatímco u 6,5 % hrubé mzdy je poplatníkem zaměstnanec a plátcem zaměstnavatel, u 25 % hrubých mezd je poplatníkem i plátcem zaměstnavatel. Pokud by zaměstnavatel tento odvod pojistného neplatil, nemělo by to důsledky pro zaměstnance, ale pro zaměstnavatele.

Není také od věci připomenout to, co je psáno v zákonu ČNR o pojistném na sociální zabezpečení (zákon č. 589/1992 Sb.). Zde se v § 8, odst. 1, uvádí:

„Zaměstnavatel je povinen odvádět i pojistné, které je povinen platit zaměstnanec. Pojistné odvedené za zaměstnance srazí zaměstnavatel z jeho příjmů, které mu zúčtoval.“

Jinými slovy, to co platí zaměstnavatel za sebe, nemůže nikomu srážet a zaměstnanci proto pouze sráží oněch výše uvedených 6,5 %.

Kdyby zaměstnavatel platil za zaměstnance a v jejich prospěch nějaké peněžité plnění, muselo by to na jejich straně mít  daňové důsledky. Zaměstnanci by tak získávali další příjem – tentokrát nepeněžní, který by museli přiznat ke zdanění a zdanit jako kterékoli jiný nepeněžní příjem.  Zaměstnanci ale v minulosti žádnou daň z tohoto nepeněžního příjmu nikdy neplatily a daňové zákony nikde ani neuváděly, že by byl takovýto nepeněžní příjem od daně osvobozen. Situace se poněkud změnila se zavedením tzv. superhrubé mzdy v roce 2008, kdy se pro účely zdanění daní z příjmů FO, zvýšil daňový základ zaměstnance o pojistné placené zaměstnavatelem. Důchody se ale počítají z příjmů dosažených od roku 1986 (v současné době se naopak uvažuje, že se superhrubá mzda zruší).

Často používaný argument, že pojištění placené zaměstnanci je mnohem vyšší nežli pojištění placené živnostníky se proto nezakládá na pravdě. Kdyby tomu tak bylo, mohl by každý zaměstnavatel okamžitě zvýšit svým zaměstnanců mzdy o 34 % (25 % sociální pojištění + obdobně placených 9 % zdravotního pojištění). Zaměstnanec by ale nedostal navíc ani korunu, protože celkovou částku tohoto zvýšení by zaměstnavatel zaměstnancům srazil a odvedl do systému pojištění. (Třeba by pak odboráři byli více spokojení, protože by se statistiky o průměrných mzdách zaměstnanců, zejména ve vztahu k zahraničí, podstatně změnily.)

Při porovnávání zaměstnanců a živnostníků je ale důležitá ještě jedna věc. Zaměstnavatel si do svých nákladů zahrnuje jako daňově účinný náklad nejen sociální pojištění (6,5 %) a zdravotní pojištění (4,5 %) zaměstnanců – které jim strhává z hrubých mezd, ale také sociální pojištění ve výši 25 % a zdravotní pojištění ve výši 9 %, které platí za sebe. Pro účely daně z příjmů právnických osob využívá zaměstnavatel jako daňový náklad dalších 45 % hrubých mezd (11% + 34%).

Živnostník, který na těchto platbách pojistného platí celkově 29,2 % z vyměřovacích základů, si ale tyto platby pojistného do svých daňově účinných nákladů zahrnout nemůže. Tato skutečnost má přitom zásadní význam pro výpočet celkové výše plateb odváděných ve prospěch státu.

Starobní důchody, které jsou v současné době starobním důchodcům, dříve živnostníkům, přiznávány, jsou skutečně až nedůstojně nízké. Příčinou však není ta skutečnost, že OSVČ odvádějí do systému méně nežli zaměstnanci, ale „tajemná“ hra s konstrukcí tzv. vyměřovacího základu doplněná rozdílnými procentními sazbami pojistného. Systém výpočtu důchodu je tak krajně nepřehledný a pro většinu občanů tohoto státu i nesrozumitelný. Přitom by stačilo, aby vyměřovací základ nevycházel z fikcí, ale především ze skutečně zaplaceného pojistného, které bylo jednotlivými občany během jejich pojištění do systému odváděno. Pochopitelně při zohlednění přerozdělovací potřeby směrem k občanům potřebným.

Poctivý přístup k řešení tohoto problému, nemůže být zaměřen jenom na problematiku tvorby zdrojů, ale také na problematiku jejich čerpání. Podle platné právní úpravy je např. možné, aby státní zaměstnanec pobíral státní starobní důchod a současně pro stát pracoval v hlavním pracovním (nebo dokonce služebním) poměru, a to často i v manažerských funkcích. Starobní důchod, který měl být nástrojem sociální politiky k řešení důsledků ztráty schopnosti pracovat v důsledku věku, se tak stává nástrojem ke skokovému navýšení příjmů u těch zaměstnanců, kteří evidentně pracovní schopnost neztratili. Několik desítek tisíc takovýchto případů nikomu nevadí a miliardy čerpané navíc z důchodového systému nikomu nechybí. Kladu si otázku, má na tento „řecký“ luxus naše společnost zdroje.

Úplně na závěr uvádím jednu větu z důvodové zprávy k zákonu č. 155/1995 Sb. (sněmovní tisk 1574/1995) „Nová důchodová soustava se navrhuje jako jednotná pro všechny fyzické osoby výdělečně činné na území České republiky. V systému tak nebudou žádné skupiny osob diskriminovány či zvýhodňovány na úkor ostatních (např. v minulosti pracovní kategorie, osobní důchody) „ .

Je tomu tak v případě živnostníků když občan-živnostník si musí na starobní důchod ve výši 11 751,- Kč (částka uvedená v dopisu ministryně) platit měsíčně 5 827,- Kč (19 955 x 0,292) a občan-zaměstnanec na stejný měsíční důchod částku 1 297,- Kč (19 955 x 0,065)?!

JUDr. Ing. Milan Chmelík

důchodce