Kdo zavinil nejhorší železniční katastrofu v historii Česka
Jan Ziegler

Nikdo už asi přesně nezjistí, jak to vlastně bylo, faktem však je, že před 50 lety zahynulo při vlakovém neštěstí 118 lidí, což je smutný český rekord. Stalo se to u obce Stéblová na trati mezi Pardubicemi a Hradcem Králové. Hlavním viníkem této katastrofy jsou komunisté.

V typický pošmourný podzimní den se 14. listopadu 1960 srazily kolem tři čtvrtě na šest večer dva osobní vlaky, jeden tažený parní lokomotivou a druhý tvořený motorovou soupravou s dvěma čelními a čtyřmi přívěsnými vozy. Já jsme jsem o této události kdysi rovněž napsal celostránkový materiál pro MF DNES. Jsem také rád, že tuto tragedii nyní připomněl též server i DNES.

Záhadné zelené světlo

Jak se to všechno seběhlo? Původně to mělo být úplně jednoduché křižování vlaků, jakých se denně na našich jednokolejných tratích odehrávají stovky. Parní vlak jedoucí z Hradce Králové měl ve stanici Stéblová počkat až do doby, než přijede motorák od Pardubic. To se však nestalo! Strojvedoucí najednou upustil páru a vlak začal nabírat rychlost. Výpravčí v Stéblové zareagoval duchapřítomně a ještě se pokoušel situaci zachránit a běžel za vlakem. Chtěl do něj naskočit a zastavit soupravu záchranou brzdou, ale nestihl to. Za vlakem se rozjel také výhybkář na kole, rovněž marně. Asi kilometr za stanicí se oba vlaky srazily, výsledkem byl děsivý masakr s více než stem mrtvých a asi stovkou raněných. Nejhůře to odnesli lidé v motorové soupravě, kterou parní lokomotiva řady 354 prakticky rozbila na kusy.

Tuto nehodu provází velké tajemství. Tehdy v listopadu po půl šesté večer byla již skoro tma, a navíc hustá mlha. Při výslechu na policii průvodčí z parního vlaku vypověděl, že nějaká postava se jakoby odlepila od staniční budovy, a zamávala na něj zeleným světlem.

„Považoval jsem to za znamení k odjezdu, rozsvítil baterku s bílým světlem, zamával k lokomotivě a křikl na strojvedoucího: Jeď, dává nám odjezd,“ tvrdil policejním vyšetřovatelům průvodčí vlaku.

Tuto výpověď průvodčí opakoval i před soudem, a dokonce ji potvrdili i dva cestující z vlaku, kteří rovněž viděli záblesk zeleného světla. Kde se však vzalo a kdo jím mával, to tehdy kriminalisté nezjistili. Podle jiných svědectví to totiž výpravčí v žádném případě nemohl být.

Soud nakonec poslal strojvedoucího parního vlaku do vězení na čtyři a půl roku a průvodčího na čtyři roky. Výmluvu na zelené světlo neuznal a trest zdůvodnil tím, že se oba železničáři měli přesvědčit, zda jim signál k odjezdu dával skutečně výpravčí.

Mimochodem onen výpravčí se ocitl právě kvůli svědectvím strojvedoucího a průvodčího na nějaký čas ve vyšetřovací vazbě, protože byl zpočátku považován za viníka neštěstí.

Mluvil jsem přímo ve Stéblové se starým pánem Oldřichem Vondroušem, který byl v pětačtyřicátém v Drážďanech čtyři dny po pověstném strašlivém náletu a ten mi řekl, že na místě nehody to vypadalo stejně hrozně jako tehdy v saské metropoli.

Drsných zážitků nezůstala ušetřena ani další obyvatelka Stéblové Marie Koblížková, tehdy třicátnice. „Vidím, jak vedle trati leží nějaký voják a kouří, tak mu chci pomoci a odtáhnout ho dál. A on mi pak povídá: Matko, nechte mě být, já nemám nohu,“ přiblížila situaci na místě neštěstí.

Někdo z vlaku ji pak strčil do ruky asi dvouleté dítě. „Už ani nevím, jestli to byl chlapec, nebo děvčátko. Vzala jsem ho do náruče a odnesla do vesnice, odkud ho pak sanitka odvezla do nemocnice,“ vzpomínala Koblížková.

Kdo byl skutečným viníkem železničního neštěstí?

Zní až neskutečně, že tehdejší noviny svorně odbyly tuto hroznou katastrofu jednou kratičkou zprávou vydanou ČTK kdesi na straně 4 dole. Stát se něco tak děsivého v současné době, tak je tato událost s palcovými titulky otvírákem celých novin a novináři z ní žijí ještě dlouho po katastrofě. Jenomže komunisté jaksi vytvářeli virtuální realitu o úspěšném budování socialismu a takové negativní zprávy se jim nehodily do krámu. Když už je nešlo úplně zatlouct, tak se alespoň zlehčovaly.

Hlavní vinu na železničním neštěstí u Stéblové však nenesou obyčejní ajznboňáci, ale tehdejší vedoucí síla společnosti - Komunistická strana Československa. Začalo to už v padesátých letech, když z vedení Československých státních drah byly vyhozeny tisíce odborníků, kteří byli nahrazeni loajálními bolševickými kádry.

Za císaře pána a I. republiky patřili železničáři ke společenské elitě, kdežto za komunistů brali ke dráze kdekoho a tak třeba vlaky řídili lidé, které by za dřívějších blahodárných časů ČSD ani nenechali mazat výhybky. Dokonce už tehdy po stéblovské nehodě si někteří železničáři a to i na odborářských aktivech naplno stěžovali na to, že na dráhu chodí pracovat lemplové, které nechtějí jinde a důsledkem jsou pak tragedie.

Já osobně jsem byl jako student dopravní průmyslovky v roce 1980 u hovoru dvou zasloužilých nádražáků a jeden druhému povídal, „tak náš náčelník se chlubil, že má nového pracanta a když jsem se ho ptal, kde je, tak řekl. No, on je ještě v base, ale už nám to podepsal. Za tři měsíce ho pustí a pak bude u nás dělat.“ A pak si oba svorně posteskli nad tím, že za Masaryka nebraly dráhy nikoho, kdo neměl čistý trestní rejstřík.

Komunisté tak přivedli železniční dopravu k rozvratu, v jakém nikdy předtím dříve nebyla. Uvolnění morálky a kázně pak sebou přineslo i prudký růst počtu železničních nehod. Toho si všiml rovněž, i spisovatel Čestmír Jeřábek v knize V zajetí stalinismu, který už v padesátých letech napsal, že tragická železniční neštěstí jsou prakticky na denním pořádku.

___________________________________________________________________________________