„Když do metráku travního semene nasypete deset kilo nejjemnějšího říčního písku, vůbec nikdo nic nepozná,“ pokračoval zahradnický mistr a kontrabasista pan Černý v poutavé přednášce o tom, jak u nich v podniku kradli za socialismu ve velkém.

    Proslov se konal v očekávání začátku pravidelné čtvrteční zkoušky Amatérského symfonického orchestru, která se odkládala pro nepřítomnost dirigenta Josefa Vlacha Vrábelského, který se kdesi zapomněl. Jenomže právě v tom okamžiku vstoupil do sálu.

    „Tak jak tu mou volební kampaň vlastně zahájíme, pane inženýre?“
    „Už se stalo, pane doktore, už se stalo. Ale o tom později. Teď bychom si měli ujasnit základní fakta. Takže. Naše vlastní sociologické průzkumy ukazují, že veřejnost tvoří ze 70 procent pitomci. Zbývajících 30 procent jsou jakžtkaž uvažující lidé. Ti ale nerozhodují. Proto se musíme soustředit na těch 70 procent.“

Terčem vtipů se po příslušnících Veřejné bezpečnosti, kterým se nesmělo říkat policajti, staly v nové epoše dějin blondýnky. Zajisté nespravedlivě, jak už tak generalizace bývají většinou nespravedlivé. Bez ohledu na vkus takzvaných vrcholných politiků bychom měli připustit, že mezi světlovlasými dámami jsou jistě také mnohé inteligentní, vtipné, dokonce moudré. Nejspíš to jednou objektivně zjistí i Český statistický úřad, tedy až bude mít čas. Ale co naplat, v módě jsou vtipy o blondýnkách, s tím nic nenaděláme. Nejsou v tom však samy.

Pro nevojenské využití vojenských signálů přímo volala hudební jevištní forma, v níž se velkolepě vyjímaly zejména jezdecké uniformy – opereta. Když měla v budapešťském Divadle komedie (Vigszinház) 22. února 1908 premiéru opereta Imre Kálmána nazvaná Tatárjárás (Vpád Tatarů), pochválil Pester Lloyd (23. února) obratné použití vojenských motivů a signálů.