Proč stát nemůže racionálně fungovat a iluze vlády většiny

Vilém Barák

Jednou z největších lidských iluzí je, že lze zvolit politiky a zaměstnat úředníky, kteří budou pracovat bez korupce, efektivně, racionálně, iniciativně, ochotně, vstřícně, mile a ve prospěch většiny nebo že je lze po dobrém či po zlém k těmto cnostem vychovat a polepšit. Dokonce je iluzí i to, že mohou být zvoleni politici, kteří zastupují většinový názor voličů, čímž v žádném případě nechci tvrdit, že rozhodnutí většiny je a priori správné a legitimní. Snad i někteří politici podléhají vlastní propagandě a věří, že změní svět k lepšímu a přitom je to se železnou pravidelností k horšímu. Lze použít následující definici. Politik realizuje za cizí peníze svoji představu cizího blaha.

Stejně tak neexistuje nic jako trvala udržitelný minimální stát. Veřejnost, ekonomové i politici, kteří tvrdí něco podobného, ignorují lavinový efekt spojený s udělováním skupinových privilegií a domníváme se, že jej lze nějak „uřídit“, ovládat, spoutat. Historický vývoj ukazuje, že to není možné. Politici a úředníci neustále naříkají, že rozpočet je nedostatečný (kdy byl či bude dostatečný?), vyžadují od občanů stále více peněz a přitom vrší dluhy (kdy a jak skončí deficity?). Stát má vrozenu rozpínavost a tím tlačí společnost směrem k totalitě. Fašismus a komunismus jsou jenom pokračování standardní politiky jinými prostředky. Politické doktríny střídajících se „většin“ stále více diktují nakládání s naším vlastnictví a stát se zmocňuje rodiny, kultury, soucitu k bližním, sportu, politiky, vzdělávání i podnikání. Neexistuje žádná pojistka proti růstu státu, protože před většinovou hlasovací mašinérií Sněmovny neobstojí prezident, Senát, Ústavní soud ani sama Ústava. (Nestabilita polosvobodného uspořádání je popsána v článku Ludwiga von Misese, Ekonomická svoboda a intervencionismis, časopis TERRA LIBERA 1/2002, www.libinst.cz).

Vzor zvláštního zacházení v jednom oboru je nepřekonatelným lákadlem a návodem pro ostatní a zároveň zřídlem „geniálního“ tvrzení: „Když mají dostat oni, proč ne my?“. (F.A. Hayek Právo, zákonodarství a svoboda, díl 2. Fata morgána sociální spravedlnosti, str. 132. „Ať už má (vláda – doplnění autor) v úmyslu řídit se principy nebo ne, pak má-li příslušnou moc, je ve skutečnosti jisté, že se dostane do vleku principů, které jsou obsaženy v precedentech, které vytvoří. Svými opatřeními bude vytvářet mínění a stanovovat měřítka, která ji budou nutit pokračovat ve směru, kterým se vydala“). Argumenty klientů malých bank a kampeliček, zemědělců, podniků (např. Třinecké železárny) jdou přesně v intencích tohoto pravidla.

Výše uvedené mýty se v reálném životě projevují tak, že vznikají stále nové a nové politické strany, nebo se uvnitř stávajících politických stran objevují nová a nová hesla, slibující změnu a nápravu nešvarů. Média tepou nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky, korupci, zneužívání výhod politiky a úředníky, čímž vzbuzují dojem, že tímto se něco změní, a že právě tímto způsobem dochází k správnému naplnění slova demokracie. Dokonce lze říci, že sdělovací prostředky, přes zdánlivé nepřátelství k politikům, velice napomáhají ke stabilizoci vládního systému. Vytváří totiž iluzi řešení problémů, které nejsou v současném modelu demokracie řešitelné.

Výraz demokracie (demos-lid, kratos-vláda) označuje politický systém, umožňující mírovými prostředky vyměnit vládu, založený na rovnosti občanů před zákonem a podřízení se menšiny rozhodnutím většiny. Francis Fukuyama v knize „Konec historie“ vyjádřil dokonce mínění, že lidstvo dospělo ke konečnému bodu ideologického vývoje, ke konečné formě vlády. Žijeme přece v liberální demokracii, kde soutěž politických stran zaručuje pokojné řešení všech společenských rozporů. Jeho optimismus však nedává odpověď na otázky, proč se občané žijící v liberálně- demokratickém „ráji“ snaží vyhnout jeho daňovým a regulačním důsledkům, proč volby probíhají za stále většího nezájmu voličů a proč uvnitř společnosti spíše sílí než klesá napětí. Myslím, že současná podoba státu a demokracie, kdy lidé stále více rozhodují o druhých a stále méně sami o sobě, má protispolečenský charakter a ohrožuje základy úspěchu euroatlantické civilizace.

Demokracie v podstatě představuje pouze mechanismus rozhodování, který může směřovat ke svobodě, pravda s větší pravděpodobností než diktatura, stejně dobře jako k totalitě, resp. kolektivní tyranii. Představuje však pouze prostředek k hledání cíle, jímž je svoboda a spravedlnost, nikoliv vlastní cíle. Dosavadní model demokracie a většinového volebního systému i výkon vlády jsou ale v rozporu s ochranou vlastnictví, svobodou člověka a mírovým soužitím členů společnosti. Nedostatky jsou takového rozsahu, že je nelze bagatelizovat s poukazem na nedokonalost každého lidského snažení. Demokracií dnes rozumíme volbu zastupitelů (přičemž fikce volby je popsána níže), kteří následně určují naprosto neomezeně kdo, co a kolik dostane, kdo co smí či nesmí. Demokracie tedy v současnosti pouze legitimuje omezování svobody.

Fašismus a komunismus, vedle toho, že se dostal k moci prostřednictví demokracie (v Německu 1933, v Československu 1948), je zároveň plodem demokratického ducha. Tedy přesvědčení, že stát a rozhodnutí většiny stojí výše než přirozená lidská práva. Dogma o nedotknutelnosti demokracie vede lidi k tomu, že před zjevně svobodu omezujícími rozhodnutími skloní pokorně hlavu a politikům ani státu neodporují. Pokud by každý měl zažito, že základní práva jsou nedotknutelná a nezpochybnitelná, každý akt státu narušující tato práva by byl automaticky nelegitimní, počínání politiků směřující proti takovým právům by bylo zločinem stejně jako účast byrokracie na uskutečňování podobných aktů. Všimněme si, že při návratu společnosti z fašismu nebo komunismu, je hlavním argumentem pomahačů diktatury odvolání na tehdy platné zákony a na to, že pouze plnili příkazy.

Většina lidí pociťuje nekonečné potřeby, chce bydlet v pěkném domě, módně se oblékat, mít auto, cestovat po světě a ti co tohle všechno mají, chtějí ještě více. Naše potřeby, fantazie a nespokojenost s vlastním údělem i okolním světem neznají hranice a jsou hnací silou civilizace. Jediné co nám brání dosáhnout „úplné spokojenosti“ je rozsah vlastnictví. Ve světě vzácnosti, kde všichni nemohou mít všechno, tvoří instituce vlastnictví základ mírové koexistence lidí a zajišťuje, že kontroly nad věcmi se nezmocňují nejsilnější agresoři, ale ti, kteří danou věc objevili, vytvořili nebo koupili. Ve svobodné společnosti o příjmech (vlastnictví) lidí nerozhoduje lidová komuna, resp. stát, ani jak špinavou, namáhavou, otupující, páchnoucí nebo odpovědnou vykonáváme práci, jak brzo vstáváme, kolik hodin pracujeme, ale pouze to, jak vytvářené služby a zboží oceňují na trhu ostatní lidé. Od konce 19. století přestává tato pravda platit a ukazuje se jednodušším než soutěžit na trhu, vyvlastňovat prostřednictvím politického procesu spoluobčany. Loupení se zbraní v ruce, které v dějinách lidské civilizace bylo v naprosté většině případů považováno za porušení pravidel, tedy za nelegitimní, vystřídalo loupení a nucené práce (daně nejsou nic jiného, než penězi oceněná práce) legalizované „zákony“ schvalovanými v rámci demokratickým procesem. Děsivé propojením nekonečné nespokojenosti nás jako jednotlivců, spolu s přesvědčením, že „vláda má za úkol odstraňovat tuto nespokojenost“ a že „většinové hlasování legitimuje cokoliv“, vede k tomu, že stát nemá hranic. Všimněme si, že zpravodajství medií sestává ze samých informací o nespokojenosti. Do vesnice nejede v podvečer autobus. Řešením je zavedení nového spoje za „veřejné“ peníze. Zemědělci mají nižší než průměrné platy a bylo sucho, mokro, zima nebo teplo. Okamžitě se objevuje požadavek na zvýšení dotací. Někdo s nostalgií vzpomíná na chuť salámů a špekáčků z mládí. Nevyhnutelně následuje příkaz, jaké mají mít uzeniny složení masa a koření. Toto je cesta do pekel. Zboží a služby nerostou bezpracně na stromech. Stát musí jedněm brát, aby druhým dával a tak se roztáčí kolotoč přerozdělování, daňového vyvlastňování, rozpočtových deficitů a „tisku“ nekrytých peněz. Ze stejného důvodu „nespokojenosti“ ničí regulace právo rozhodovat o vlastním životě, volném čase i majetku. Otázkou dneška tedy nezní jak vládnout, ale jak moc vládnout.

Za středobod demokracie jsou považovány volby, na základě nichž politici a následně úředníci získávají mandát vládnout. Volební proces i vlastní chod státu, který se od něj odvíjí, však zatěžuje tak velké množství nedostatků, že koncept demokracie, jako vlády lidu, je silně pochybný. Lidé rozhodují stále více o záležitostech ostatních a úměrně tomu stále méně sami o sobě. Tvrzení o demokracii jako vládě lidu jsou dobré leda tak do preambulí ústav, ve skutečnosti vládnou profesionální politici a byrokraté. Důvody jsou následující:

1) Občané, včetně těch vzdělaných a veřejně aktivních, hlasují na základě předsudků a neověřených či povrchních informací jako jsou letáčky, jednoduchá hesla a vyretušované tváře na billboardech. Je to ovšem naprosto racionální chování. Kdo by obětoval svůj volný čas podrobnému studiu programů a životopisů kandidátů, když jeho hlas je jedním z 8.264.484 dalších? I kdyby chtěl, volič rozezná velice obtížně zda jsou údaje o kandidátech a politických programech pravdivé, nebo se jedná o reklamní nadsázku a co všechno bylo zamlčeno.

2) Voliči nerozhodují (ANO-NE) o konkrétních věcech, ale v režimu zastupitelské demokracie volí politické strany nabízející balík řešení velkého spektra skutečných i domnělých problémů. Odevzdáním hlasu pro určitý volební (politický) program je volič nucen podpořit vedle opatření, s kterými souhlasí i ty jeho části, které jsou mu lhostejné nebo s nimi nesouhlasí. Z toho plyne, že i kdyby se nakrásně jednalo o volební většinu, nikdy se nejedná o většinu názorovou.

3) O volební podpoře můžeme hovořit jako o bianco šeku, jelikož poskytnutím hlasu nevzniká politikovi vůči voliči žádný vynutitelný závazek. Zastupitelská demokracie dovoluje, aby zvolení poslanci přijímali v průběhu svého funkčního období zákony v podstatě nezávisle na názoru svých voličů.

4) Demokracie umožňuje jedné skupině občanů hlasovat o majetku (právech, povinnostech) jiných občanů, a to v jiném rozsahu, než jich samých se to týká. Např. úředníci, dávkaři, státní zaměstnanci hlasují o daních, aniž je sami platí, lidé s nízkými příjmy hlasují o progresivním zdanění bohatých atd.

5) Díky volební neúčasti je možné, aby k rozhodováním o věcech veřejných byli pověřeni zástupci nikoliv většiny, ale naprosté minority (pozn. autora; vláda, která vzešla z voleb 2002 má podporu 25,7 % ze všech zapsaných voličů).

6) Lidé jsou ve svém rozhodování ovlivněni schématy vštěpovanými státní propagandou, která působí od nejútlejšího věku v základních školách, přes univerzity až po tzv. veřejnoprávními medii. Ve společnosti roste iracionalita, kterou lze demonstrovat např. rozporu mezi tím, co si lidé myslí, případně pro co hlasují ve volbách a jak ve skutečnosti jednají. Představme si následující experiment. V příslušném úseku hypermarketu bychom označili kilogramové balení cukru přívlastkem z dovozu (není to ale nutné), nebo nápisem „cena bez započítání zemědělských podpor“ a tento cukr by byl prodáván za cenu na úrovni světové ceny plus doprava a náklady distribuce, tedy cca o 10,-Kč na kg levněji než je v Česku obvyklá úroveň. Zákazníci, kteří by si vzali levnější cukr, by byli dotazováni, jaký mají názor na podpory zemědělství. Celkem jistě, bychom zaznamenali propastný rozdíl mezi názory (souhlas s podporami) a skutečným jednáním, resp. demonstrovanými preferencemi (koupě levnějšího cukru).

Vzhledem k námitkám obsaženým v bodech 1 až 6 lze říci, že mechanismy demokracie vytváří pouhou fikci, že rozhodujeme o svých věcech. Volební většina, ve skutečnosti většina zdánlivá, a to jak po stránce početní, tak i názorové, v dnešním politickém uspořádání legalizuje jednání politiků a úředníků, které souhrnně nazýváme jako stát (vláda). Počínání státu je opět zatíženo mnoha chybami a nedokonalostmi.

Stát jako byrokratická instituce nezávisející na zisku a svobodném nákupu jeho "služeb" ze strany zákazníků (občanů), nemůže racionálně fungovat, a to říkám s takovou jistotou, jako že zítra vyjde slunce. Důvodů je opět několik a dva z nich byly použity jako důkaz, proč nutně musí dojít k rozvratu socialistického hospodářství (a byrokracie je socialismem), přičemž jejich pravdivost byla ověřena v praxi (krachem socialismu). Prvním je teoretické zdůvodnění Ludwiga von Misese („Ekonomická kalkulace v socialistickém státě“ 1920) o nemožnosti kalkulace a tudíž i racionálního chování státu v okamžiku, kdy rozhodování o vstupech a výstupech není vedeno cenami.

Druhý důvod vysvětlil Friedrich August von Hayek, které poukázal na nemožnost plánování s ohledem na rozptýlenost informací, tedy že politici a úředníci nemohou řídit procesy ve společnosti, protože v daný okamžik nemají k dispozici všechny informace potřebné ke svému rozhodování. Byrokracie je socialismus a platí na ni oba tyto závěry. Na vlastní trpké zkušenosti s komunismem jsme se přesvědčili, že nemůže fungovat ve velkém. Proč jsme tak bláhoví, že předpokládáme dobré konce, když socialismus řádí pouze v určitých sektorech (školství, zdravotnictví, chod státního aparátu…)?

S třetím argumentem přišla opět rakouská ekonomická škola (např. opět Ludwig von Mises „Byrokracie“ 1944) a s velkou slávou byl následně „objeven“ teorií veřejné volby (např. James Buchanan). Jde o poznatek, že politici, hnáni vidinou svého znovuzvolení, upřednostňují zájmy lobbystických skupin, které uspokojují na úkor málo koncentrovaných skupin, neschopných poskytnout srovnatelnou volební podporu. V této souvislosti se nabízí další definice politika, jako člověka, který rozděluje na úkor jiných peníze a privilegia s cílem udržet se u koncentrovaného zdroje peněz, privilegií a veřejné pozornosti.

Nejvyšší kontrolní úřad našel pochybení v účetnictví Úřadu vlády i Prezidentské kanceláře. Na projekt Internet do škol bylo nehospodárně vynaloženo 884 mil. korun. Klienti KTP Quantum soudně vymáhají náhradu za špatné investice, stát žalují i otcové, kterým bývalá partnerka proti rozhodnutí soudu brání setkání s dětmi, za přílišné průtahy v soudních řízeních, stát mohl ušetřit při výstavbě a modernizaci silnic od roku 2000 ušetřit 2 mil. korun. To je výčet, který obsahuje pouze jedno vydání novin MF DNES ze dne 13.8.2003. Zde je vidět neschopnost státu, jako nikomu neodpovědné organizace, uhlídat peněžní prostředky vynucené od občanů a také jeho neschopnost dodržovat extrémně složitá pravidla, které sám stanovuje (účetní standardy apod.).

Čtvrtý argument souvisí se základním postulátem ekonomie (všechna prohlášení a výroky politiků jsou s tímto v naprostém rozporu, i když sami sebe někdy označují za ekonomy), který zní, že užitek, riziko, náklady jsou veličiny, u kterých není možné meziosobní srovnání. Problém s neměřitelností a tudíž i nesrovnatelností užitků je zdánlivě řešen volebním hlasování. Logika je taková, že čím větší většina hlasuje pro nějaké opatření směřující k nějakému užitku (ve smyslu cíle, aniž uvažujeme o negativních či pozitivních vlastnostech tohoto cíle), tím je tento užitek větší, tudíž správnější, než užitky (cíle), které neobdrželi tolik volebních hlasů. Jak plyne z předchozího textu, neschopnost státu rozhodovat správně se limitně blíží jistotě. Jakékoliv opatření státu mířící k nějakému cíli, „(užitku“), i když je zdánlivě posvěceno „většinovou“ volbou (většina ale nejsou všichni a opakuji, že dnes máme vládu s mandátem 25,7 % všech oprávněných voličů, což je hodně daleko do většiny) však nevede k všeobecné spokojenosti, protože jedny poškozuje a druhé zvýhodňuje (privileguje). Důvodem je právě ono subjektivní chápání užitku. Na druhé straně ani sebevětší většina prostě nemůže legitimovat agresi proti životu a majetku. Ve společnosti nespravedlnosti zvyšují napětí a zášť mezi lidmi. Je tomu tak proto, že rozhodnutí státu poškození oprávněně vnímají jako donucení, útok (agrese) proti jejich svobodě a přesto, jaké lidé verbálně vyjadřují postoje, jsou jim naprosto lhostejné užitky jiných, pro ně cizích lidí, pokud se dotýkají jejich života nebo osobního majetku. Naproti tomu svoboda je stav, v němž každý člověk může činit co uzná za vhodné, kromě agrese. Co však může ospravedlnit omezení svobody? Panuje obecná představa, že použití donucení je přípustné při ochraně zdraví a bezpečnosti (i když řešení prosté státu existuje i v těchto oblastech). Zřejmě bychom souhlasili s následujícím obecným výrokem: „Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“. Z toho logicky plyne otázka:“Čím je narušena tvoje svoboda, když já nebudu podporovat ……?“. Doplňme např. železnici, zemědělce, tzv. veřejnoprávní televizi….. Pokud tedy souhlasíme s etickým hodnocením, že ve společenských vztazích má panovat svoboda, mír a harmonie, nikoliv donucení (nedobrovolnost, násilí) a odvozeně, že právo může zasahovat do svobody jednání jednotlivce pouze v zájmu zachování svobody jiných, je dnešní realita v úplném rozporu s tímto výrokem. Ani námitka založená opět na subjektivních názorech, jak velká míra svobody a donucení má ve společnosti panovat není relevantní. Něčí subjektivní názor nelegitimuje, a to ani většinovou volbou, omezení svobody, která neslouží pro ochranu zdraví, života a majetku členů společnosti.

Ti kdo hovoří o “přirozených vadách” demokracie, radí nebrat politiku příliš vážně a soustředit se na vlastní život, rodinu, podnikání, zaměstnání. Rádi si vypomáhají bonmotem Winstona Churchilla, že: “Demokracie je nejlepší ze špatných systémů vlády“ nebo tvrzením, že nikdo nic lepšího nevymyslel. Úskalím těchto, pseudoracionálních úvah je skutečnost, že státu, přesněji výsledkům jeho práce, nejde s výjimkou emigrace, uniknout. Naše děti budou handicapovány ve schopnostech nakládat s informacemi a méně šťastné vlivem zpuchřelého školství, založeném na biflováním nesmyslů, přičemž vysokoškolské vzdělání jim zůstane upřeno v důsledku kvót. Vlivem zaostalého zdravotnictví zemřeme dříve a bolestněji. Nedostane se nám spravedlnosti od nefunkčích soudů, na neudržované silnici ulomíme u automobilu kolo, nikdo z nás si není jist svým majetkem a osobní svobodou, atd.

Vzhledem k vadám demokracie a systémovým, neodstranitelným nedostatkům při fungování státu je jediným řešením neustálá minimalizace státu a redukce používání rozhodovacích demokratických procedur. Tedy zmenšovat onu vládu lidu a rozšiřovat oblast vlády jednotlivce nad sebou samým.

Když se podíváme kolem sebe, denně se stýkáme s lidmi, s kterými souhlasíme pouze do určité míry, nebo s nimi nesouhlasíme vůbec. Někdy se neshodneme s rodiči, manželkou, dětmi, přáteli, společníky ve firmě, spolupracovníky nebo sousedy a to s nimi máme pevná rodinná pouta, společné zájmy, majetek, podnikání nebo hranice pozemků. Přesvědčíme snad komunistu mávajícího rudým praporem na 1. máje nebo důchodce čtoucího v tramvaji Právo? Přesvědčíme snad člena ÚV ČSSD? Kdo může být tak bláhový?

Demokracie ale stále rozšiřuje okruh lidí, s kterými nemáme žádné vazby a přitom se jim „musíme“ na základě většinové volby podřídit. Proč se máme podvolovat názorům, např. na dotace hutnictví nebo na podporu literárním časopisům, naprosto neznámých, cizích lidí, které jinak bez povšimnutí míjíme v supermarketu, tramvaji nebo na ulici? Co máme s nimi společného a co oni s námi? Proč bychom měli být jimi omezeni a proč oni námi, když se nejedná o zdraví, život a majetek? Proč se rozčilovat nad cizími názory, jakkoliv geniálními či hloupými? Když by nevedly a nemohly vést k agresi proti našemu životu a majetku, mohli bychom je zcela ignorovat. Pravda je subjektivní, nerozhoduje o ní většina a její platnost neohraničuje volební období. Hlasujeme snad o tom, zda vládní doktrínou na další čtyři roky bude křesťanství nebo islám? A zde vězí jádro pudla. Politické strany jsou v podstatě „ateistickými“ církvemi a jejich programy náboženstvími, přičemž usilují nejen o duše, ale hlavně o naše pozemské statky. Místo cesty k Bohu prostřednictvím obřadů a dogmat si daly za cíl dosáhnout skrze ekonomické teorie celospolečenského Blaha. I když jsou politické strany zdánlivě rozdílné ve svých programech, mají jedno společné, a to snahu zapojit člověka a jeho majetek do uskutečňování onoho Blaha. Dnes volně vyznáváme různé víry a již dávno nejsme nuceni odvádět „desátky“ státním církvím. Před politickými sektami využívajícími mašinérii většinové volby je ale naše svoboda bezbranná a opět stojíme na civilizačním rozcestí. Můžeme pokračovat v nastoupeném trendu směrem k demokratuře, se zdánlivým střídáním politických doktrín, jejichž společným rysem bude omezování soukromého vlastnictví a postátňování rodiny, soucitu k bližnímu, kultury, sportu, politiky, vzdělávání i podnikání. Nebo se rozhodneme žít ve společnosti, kde po vzoru náboženské tolerance budou vedle sebe pokojně koexistovat různé ekonomické věrouky (konzervativci, ekologisté, socialistické, komunisté…) či ekonomičtí ateisté.

Jak z toho ven

Tzv. „většinovou volbou“ jsou vnucovány lidem věci, které mít nemusí a většinou ani nechtějí. Bylo by ale v přímém protikladu s tím, co bylo napsáno výše, aby lidem požadujícím sociální jistoty, byly tyto většinovou volbou upírány. Proto navrhuji, aby se lidé sami mohli rozhodnout, zda se budou pojišťovat na důchod, jestli se zřeknou sociálních dávek, „služeb“ ombudsmana a tzv. veřejnoprávních medií, dotovaných železnic, podpory zemědělců, ..... Tedy podepíší revers, že nechtějí od státu určitou „službu“, ale zároveň tím získají právo tuto „službu“ neplatit nebo obdržet kompenzaci. Takhle by se lidé sami mohli sami rozhodnout, co je pro ně nejlepší. Josef Šíma v týdeníku Profit č. 35/2001napsal: „Politici rádi argumentují tím, že zrušení některých státních přerozdělovacích mechanismů (např. důchodového systému) není možné, protože lidé jsou hloupí, nevědí, že zestárnou, nenašetří si dostatečné finanční rezervy a že jen politik vybaven týmem svých poradců a tisíci úředníky placenými z peněz těchto "hloupých" lidí, je schopen všechna rizika předvídat a o "hloupé" se postarat. Zajímavé je, že "hloupí" jsou dost chytří na to, aby vydělali dost peněz nejen pro sebe, ale i pro tlupu z titulu své funkce údajně "chytrých" a "zodpovědných", neproduktivních a paraziticky žijících politiků a úředníků. Zajímavé je také, že obyčejný člověk pokládaný za "hloupého" a nezodpovědného je schopen moudře si zvolit svého "chytrého" politika, který za něj pak bude "moudře" rozhodovat.

Zároveň se jedná o naplnění principu, na kterém jsou formálně postaveny státy euroatlantického civilizačního okruhu, a to že lidé disponují přirozenými právy a teprve ty delegují na stát. Modulární stát znamená pouze vyžádání si některých práv zpět, aniž uplatnění těchto práv na individuální úrovni by ohrožovalo jiné lidi.

Odpůrci zajisté namítnou, že se takto nelze distancovat od armády, policie, stavby a údržby silnic, péče o nemocné a nemohoucí ……., a proto něco podobného nemůže být dovoleno. Zároveň se do diskuse zamíchají i věci, které nejsou a ani při nejlepší vůli nemohou být předmětem státem nucené solidarity (veřejnoprávní media, ombudsman…...). Zdůrazňuji, že podstatou mého návrhu není okamžité odpojení a tím popření funkce státu (všechno nebo nic), ale postup „per partes“, od jednoduchých ke složitým. Zde vidím praktické řešení kardinální otázky: "Kdo by v zcela svobodné společnosti vymezoval a ochraňoval vlastnictví?". Každý občan by si v rámci určitých mantinelů zvolil, co by nechtěl (chtěl). To považuji za hlavní výhodu celé myšlenky, jelikož ani uvnitř skupiny prosazující toto řešení, by nemusela být shoda na konkrétních odpojeních, ale pouze na principu, že odpojení je možné. Jediná shoda mezi většinou a menšinou by byla nutná nad tím, že jeden druhému dáme svobodu.

Stejně tak nemusíme vědět již teď, jak konkrétně řešit určitý segment činnosti státu a mimo debatu se tak ocitají "extrémní" příklady, na které nelze v současnosti odpovědět. Zvláště když oponenti státu nedisponují nekonečnými miliardami, za které by se jejich myšlenky mohly proměnit v návrh potřebných pravidel.

Věřím, že tento návrh je demokratický, na nikoho neútočí, nepůsobí újmu a není na úkor svobody jiných lidí. Vyžaduje od společnosti pouze akceptovat u části svých členů právo žít v klidu a míru jinak než ostatní. Demokraté, pokud opravdu chtějí zůstat demokraty a uznávají principy subsidiarity a práva na sebeurčení, nemohou nutit menšinu, s odkazem na princip většinové volby, k jednání, které tato menšina považuje za špatné. Zvláště tehdy, když jednání, ke kterému by se menšina rozhodla, nezpůsobuje většině újmu, není agresí, neohrožuje nikoho na zdraví, bezpečnosti ani majetku. Každý chápe, proč není možné vraždit a loupit, není ovšem jasné proč platit na Českou televizi, železnice, ombudsmana ….. Většina by měla být naopak ráda, že někdo nechce ujídat z jejího koláče subjektivně vnímaných výhod. Nebo se má věc tak, že většina potřebuje co nejvíce otroků nedobrovolně pracujících na uskutečnění její vize?

Vícerychlostní stát je také odpovědí na rostoucí napětí mezi privilegovanými a platícími skupinami, jejichž existenci současný politický systém zamlžuje a v jehož rámci není možné řešení. Někteří lidé prostě odmítají a budou odmítat politiku, zajímají se pouze o rodinu, přátele, koníčky, bulvární noviny a časopisy, na což mají zcela nepochybně právo. Nebo souhlasí a dožadují se „sociální spravedlnosti“ atd. Dejme jim tedy šanci, nechť svoji pasivitu nebo „solidaritu“ plně realizují, ovšem pouze do výše svého vlastního majetku.

Uznávám, že druhotným efektem by bylo zhroucení systémů „státu blahobytu“ pro nedostatek dobrovolných plátců. Lidé by svým rozhodnutím pouze demonstrovali své preference a to, a nic jiného, považují za opravdové naplnění slova demokracie, jako vlády člověka nad sebou samým.

Vilém Barák

1. září 2003

TOPlist