Politická mythologie a Španělská Inkvizice.

Tomáš Haas

Politická mythologie vzniká jinak než ta klasická. Na rozdíl od ní vzniká z uměle vytvářených dezinformací, jejichž přímý užitek je obvykle velmi dočasný, přesto se politický mythus často zafixuje tak, že trvá po staletí.a tisíciletí. Příkladem je legenda Španělské inkvizice, která se stala symbolem náboženské intolerance a fanatismu.

Inkvizice vznikla původně jako Římská instituce pro boj s "kacířstvím", ale měla i jiný účel. Papež Řehoř IX vytvořil Římskou inkvizici r. 1231 i proto, aby vnesl řád a právní postup do boje s "nepřáteli církve" v době, kdy náboženský fanatismus dosáhl svého středověkého vrcholu, a nebylo nijak vzácným jevem, že fanatické davy na náměstích středověkých měst upalovaly na hranicích obviněné "kacíře" bez jakéhokoliv vyšetřování či soudu. Kromě vlastního Římského inkvizičního soudu byla papežská kontrola inkvizice spíše formální, během celého obdob své existence byla inkvizice pod různě účinnou kontrolou lokálních církevních i světských autorit, králů, knížat, biskupů a soudů. Po tom, co byl obviněný inkvizicí prohlášen za kacíře, byl většinou předáván k potrestání královským soudům, a i ty se lišily tvrdostí svých trestů. Světské autority se s institutem inkvizice vyrovnávaly různě, od téměř úplného podřízení se autoritě církve, až po aktivní odpor. V druhé polovině 13. století, kdy Římská inkvizice vyvrcholila, byla ztráta papežské kontroly nad institucí inkvizice téměř úplná.

Španělská inkvizice vznikla r.1478 jako pokus nově spojeného Španělska, po svatbě Ferdinanda V. Aragonského and Isabelly Castilské, konvertovat Židy a Maury, a nábožensky sjednotit nové spojené království. Konverze probíhaly pod nátlakem, a pod hrozbou exilu těch, kdo konverzi odmítali. Tyto masové konverze nebyly v soudobé Evropě unikátní svým charakterem, ale rozsahem, a tím, že kontrastovaly s praxí moslimskými Maury kontrolovaných částí Španělska, kde menšiny, židovská i křesťanská, byly obecně tolerovány. S množstvím pod nátlakem a hrozbami nově pokřtěných "conversos" rostlo i množství těch, kteří svou konverzi brali jen jako záchranu před exilem, a potají zůstávali u své staré víry. Papež Sixtus IV. podlehl politickému nátlaku Ferdinanda a Isabelly, a podmíněně autorizoval vznik nezávislé Španělské inkvizice, "pokud jí bude zapotřebí".

Tím se vzdal jakéhkoliv kontroly nad inkvizicí ve Španělsku, a ta zůstala pod faktickou královskou kontrolou, jediným zbytkem papežské kontroly nad institucí zůstalo formální jmenování Velkého inkvizitora navrženého králem. R. 1480 došlo k Tureckému útoku na jihoitalské Otranto, a k masakru v němž bylo zabito 12,000 lidí, a mnoho dalších prodáno do otroctví. Turci pozabíjeli všechny místní katolické kněží a mnichy, včetně arcibiskupa, který byl mučen a nakonec přeříznut pilou na dvě půlky (krutost a netolerance nebyla výsadou Evropy, ani křesťanství). Královna Isabella poslala do Otranta Španělskou flotilu, ale bylo jasné, že Turci jsou schopni takových přepadů ve všech středomořských pobřežních mestech. Rychle vznikla a šířila se fáma, že silná Maurská (moslimská) a židovská menšina ve Španělsku, (kde například Granada byla moslimská až do r. 1492), je Tureckou pátou kolonou, a otevře brány Španělských měst Turkům. 17 září 1480 Ferdinad a Isabella jmenovali první Španělské inkvizitory, dva Dominikánské mnichy, a dva úředníky s působností v Seville. Skutečným organizátorem, a "nejslavnějším" organizátorem Španělské inkvizice byl Tomás Torquemada (narozený ve Valladolid r. 1420, zemřel v Avile, r. 1498). Královská vláda se pokoušela zavést inkvizici ve Španělských državách, ale Španělské Nizozemí dokázalo tlaku odolat, a v roce 1510 byly Madridskou vládou dosazení inkvizitoři, se souhlasem papeže Lea X., vyhnáni ze Španělskem kontrolované Neapole.

Hlavním úkolem inkvizice se stalo vyhledávání a odhalování potencionálních "zrádců", skrytých nekatolíků, a počínala si sice tvrdě, ale v rámci soudobé Evropy se její počínání nejeví jako vyjímečně kruté, naopak, jsou dokumentovány případy, kdy se obvinění nebo odsouzení ze světských zločinú, držení v královských věznicích, úmyslně přiznávali k přestupkům v pravomoci inkvizičních soudů (obvykle rouhání), aby byli předání inkvizici, v jejíchž věznicích bylo s vězni většinou zacházeno lépe než v královských věznicích a na královských galejích,.trest mohl být (po doznání a projevu účinné lítosti) relativně daleko lehčí, a mnohdy bylo od trestu upuštěno úplně.

Inkviziční tribunál neměl jurisdikci nad nekatolíky, to znamená, že ti kteří se hlásili k moslimskému nebo židovskému náboženství nemohli nikdy být jeho přímými obětmi. Protestanté, tedy nekatolíci, rovněž podléhali civilní justici, a nemohli být souzeni inkvizicí. Ti všichni podléhali civilním soudům, a hlavně královským výnosům o exilu. Stejně jako všude jinde v Evropě, včetně Čech, existoval i v katolickém Španělsku silný antisemitismus, a persekuce a vyhánění židů (u nás bylo královských nebo císařských ediktů o vystěhování židů vydáno několik), byla běžným jevem soudobé společnosti. Ve Španělsku se totéž týkalo i moslimských Maurů, ale od ostatní Evropy se Španělsko lišilo opět jen množstvím postižených, nikoliv tím, že by s židy a moslimy bylo zacházeno hůře než v jiných zemích. Španělská inkvizice se týkala hlavně těch "conversos", kteří, ač se stali nominálně katolíky, potají zůstali věrní svému původnímu náboženství, a byli proto obviněni z kacířství, které bylo hlavním zločinem v jurisdikci inkvizice.

Inkviziční tribunál se od sekulárního, královského soudu lišil tím, že obžalovaný měl právo na právního zástupce, který mu byl přidělen i tehdy, kdy na něj sám obžalovaný neměl dost finančních prostředků(!), proces měl přesnou proceduru, za falešná svědectví byly přísné tresty, včetně trestu smrti, a i mučení, které v té době bylo normálnm, respektovaným a všeobecně užívaným nástrojem vyšetřování, podléhalo přísným kontrolám a předpisům. Před zahájením formálního vyšetřování obžalovaný dostal 30 až 40 dní, během kterých měl o svém údajném provinění rozjímat, mohl buď odvolat, přiznat svou vinu a kát se, nebo připravit svou obhajobu. Vyšetřování měli vždy být přítomni dva neinkviziční kněží kteří měli dbát na dodržování vyšetřovacích postupů. Pokud bylo přistoupeno k mučení (obecně uznávaná vyšetřovací methoda soudobé justice), nesmělo trvat déle než patnáct minut, lékař, na jehož pokyn muselo být mučení zastaveno, musel být přítomen, a obviněný nesměl být mučen více než jednou během celého svého vyšetřování. U sekulárních soudů podobná pravidla téměř neexistovala, a mučení bylo limitováno jen vůlí (nebo zlovůlí) vyšetřovatelů.

Nemá cenu si nalhávat, že by snad inkviziční soud byl akceptovatelný dnešními standarty, ale na svou dobu byl daleko před soudy sekulárními.

I počtem inkvizicí k nejvyšším trestům odsouzených, obvykle smrti upálením, bylo daleko méně, než legendy naznačují. Je dokumentováno, že za 350 let existence Španělské inkvizice stálo před inkvizičním tribunálem asi 50 až 60 tisíc osob, a k nejvyšším trestům bylo odsouzeno asi 3000 až 5000 obviněných. Rozhodně je ale pravdou, že její vlastní pravidla vyšetřování nebyla vždy dodržována, a Španělská inkvizice byla v neustálém konfliktu s papeži, kteří jí vyčítali přílišnou tvrdost. Je pravdou, že častým motivem persekuce byl antisemitismus, a je pravdou, že inkvizice byla typickým projevem soudobé intolerance a fanatismu.

I při maximálním odhadu pěti tisíc obětí však nepodává toto číslo v porovnání s počtem obětí náboženské intolerance a persekuce v jiných zemích katolické i protestantské Evropy (Židů ve všech Evropských zemích, hugenotů ve Francii, protestantů v katolických zemích, katolíků v zemích protestantských, a "čarodějnic" nejenom, ale zejména v protestantské Anglii a Německu - jenom počet pro "čarodějnictví" upálených osob, většinou žen, se v Anglii odhaduje až na 30000 a v Německu až na 150000) obrázek větší krutosti a fanatismu, než bylo soudobou normou.

Přesto se symbolem doby, její netolerance, fanatismu a krutosti, stala právě Španělská inkvizice. Její "černá legenda" vznikla až téměř 100 let po jejím založení, vznikla v době protestantské porážky, po vítězství Karla V. v bitvě u Mühlbergu. V roce 1567 začalo to, co by dnes bylo nazváno "propagandistická kampaň", vydáním protikatolického pamfletu 'A Discovery and playne Declaration of sundry and subtill practices of the Holy Inquisition of Spain', podepsaného mužem jménem Montanus, který se v něm představuje jako Španělský protestant a oběť inkvizice. Během jednoho roku byl pamflet přeložen z původní španělštiny do angličtiny, němčiny, francouzštinay a holandštiny, a byl napodobován množstvím dalších podobných tiskovin. Stal se bestselerem v protestantské Evropě a měl jen jeden problém, nebyl pravdivý. Dodnes nebyl historický výzkum schopen ověřit existenci muže jménem Montanus, a jeho popis inkvizičních tribunálů, praktik a mučíren prokazatelně neodpovídá skutečnosti, a prozrazuje autorovu neznalost, nebo vědomou lež.

Celkově se dá říci, že Španělsko v době Inkvizice nebylo více netolerantní než jiné země soudobé Evropy, a methody Inkvizice nebyly o nic krutější než methody jiných soudobých institucí náboženské a sekulární justice, naopak, přes obecně akceptovaný mythus, byly často progresivnější. Španělská inkvizice sama byla daleko více mocenským nástrojem královské a státní politiky, než produktem církevního fanatismu, i když i tento prvek je v ní bezesporu přítomen.

Navzdory tomu se legenda tajemných fanatických mnichů v černých kapucích mučících své oběti, a masově upalujících kacíře a nepřátele církve, stala, díky jednomu z prvních a nejúspěšnějších příkladů mediální manipulace, strašákem protestantské Evropy, a v mnoha protestantských zemích byla často omluvou a zdůvodněním vlastní krutosti v zacházení s příslušníky náboženských menšin. Později byla převzata atheisty a kritiky katolické církve a, jako argument proti náboženství obecně a Římsko katolické církvi zvlášť, přežívá a je citována jako historický fakt dodnes, a bude zřejmě žít ještě velmi dlouhou dobu, možná navždy.


Tomáš Haas thaas@rogers.com

5. května 2003

TOPlist