Gott Mit Uns
aneb
Presidentská komedie na pokračování
Petr Žantovský
Smutná fraška, které se v našem Kocourkově jaksi už jen ze zvyku říká „politické vyjednávání o presidentské volbě“ dospěla do dalšího kola. Teď už nejde ani tolik o to, koho zase Špidlovo komando vyjme z klobouku jako dalšího kandidáta na Hrad, nýbrž kdo bude předhozen zbytečným dohadovacím a hlasovacím šaškárnám jako další oběť, jejíž jedinou životní rolí je státi se beranidlem proti Klausovi. Zrekapitulujme si to:
1) Čelní socani kandidovali Bureše, ačkoli jejich členská základna chtěla Zemana a oni sami Pitharta. Neprošel žádný. Všechna kola volby vyhrál s drtivou převahou Klaus, ale presidentem se o pár hlasů nestal.
2) Část vedení ČSSD, podpořeno urputným lobbingem kusu poslaneckého klubu a tlakem socanské veřejnosti, tedy propustilo do druhé volby Zemana, ale zároveň udělalo vše pro to, aby jeho pozici ztížilo až do stavu nevolitelnosti. Podařilo se. Část takysocanů, naklonovaných z unionistického vajíčka a lidovecké spermie, byla připravena protlačit Moserovou, ale to je stejné, jako byste chtěli peříčkem odtlačit lokomotivu. Všechna kola volby opět vyhrál s drtivou převahou Klaus, ale presidentem se opět o pár hlasů nestal.
3) Do třetí volby už socani chodí výhradně s kandidáty, o jejich nevolitelnosti jsou sami dostatečně přesvědčeni. Proč? Důvod je nasnadě. Presidentské pravomoci drží Špidla se Zaorálkem a nic na světě je nenutí, aby se jich dobrovolně vzdali dřív, než uskuteční všechny zhůvěřilosti, jakých jsou ve svých sociálněinženýrských představách mocni. Tak jsme vyslechli kandidaturu Rychetského, Wilhelma, Ilnerové, Klenera, znovu Rychetského, dokonce Grulicha, jako výraz totálního zoufalství (zatím) dvakrát Špidly a již podruhé též Motejla. Bůh a socani vědí, že nikdo z nich presidentem nebude. Ne proto, že by tak chtěl Bůh, ale protože to socani zařídí. A ne tím, že by něco udělali, nýbnrž proto, že neudělají nic. Problém se umí udělat sám, stačí jen správnou chvilku počkat, o tom víme svoje ze socialismu, který nám bylo prožít. A zřetelně se tím ohlašuje i socialismus, která nás čeká v dohledném čase, necháme-li to na Bohu a na socanech. Cožpak Bůh – ten nás bude zkoušet jako Joba, aby nám dal dozrát a dospět, pak nám pomůže. Což o socanech říci nelze.
4) Tak nám zbývá jediné: zvolit Karla Gotta. Tedy nejprve jej navrhnout. Optimální by bylo použít jej už do třetí – parlamentní – volby. Mohl by kandidovat za kteroukoli z parlamentních stran – vyjma ODS, ta se svého Klause nepustí. Nicméně takoví komunisté by Gotta navrhnout mohli, zpíval jim skoro půlstoletí, má odpracováno. Totéž lidovci a vůbec všichni zástupci někdejší Národní fronty, ať už jsou v kterékoli straně: volbu Gotta, přinejmenším v prvním kole, by měli mít povinně, či aspoň jako věc cti, vědí-li ještě, co to je. Gott by však měl dobře uspět i u socanů samotných: ministr vnitra Gross je jeho přítelem, křtí si navzájem svá cédéčka, ve Františku Janečkovi mají společného agenta i rádce, Gross je místopředseda strany, může tedy dávat stranické úkoly. Na první pohled jsou na tom ve věci Gott unionisté. Ale jen na první pohled. Na druhý pohled je vše jinak. Každému unionistovi padne jako ulitá nejméně jedna Gottova píseň. Třeba Je jaká je (Marvanová), Posel dobrých zpráv (Pilip), Odnauč se říkat Ne (Mlynář) či Kdepak ty ptáčku hnízdo máš (Ruml). Všichni sborem by pak mohli zapět třeba Pojď ukážu ti cestu rájem, a idyla bude dokonána. To by bylo, aby takový kandidát, který tak přesně dokáže vystihnout identitu čelních členů US, nezískal jejich podporu pro svou kandidaturu na hlavu státu! Takže suma sumárum: konečně je na světle světa kandidát, na němž se mohou shodnout všechny parlamentní strany a který by dokázal vyšachovat ze hry o presidentství nenáviděného Klause. Alelujá!
Petr Žantovský, 7.2.2003
|
|