Konec jednoho politického období

Jan Kudrna

Když Václav Havel konečně odešel z Hradu, neskončilo tím jenom jeho působení ve funkci prezidenta, ale skončilo tím velmi důležité politické období, na jehož počátku bylo svržení komunistické vlády a které bylo formováno kromě Havla ještě několika dalšími osobnostmi.

- Každá revoluce, aby mohla mít úspěch, potřebuje nějakého vůdce. Schopného, vzdělaného a dostatečně charismatického, který dokáže přesvědčit ostatní a vést je.Česká republika měla štěstí, že takové vůdce měla a zároveň smůlu, protože jich bylo zřejmě příliš.

Václav Havel

Disident, díky komunistické cenzuře nebyl v naší republice obecně známý před rokem 1989, mnohem známější byl v cizině. Tam měl značný respekt, který v prvních letech po revoluci velmi pomáhal získat republice ve světě uznání. Netroufnu si odhadnout Havlovy povahové vlastnosti před revolucí. V každém případě je ale jasné, že polistopadové období nemohlo na jeho povaze nezanechat následky. Střídající se návštěvy hlav států a jejich obdiv, všemožné čestné tituly a státní vyznamenání ho nutně musely ovlivnit.

V prvním období po revoluci byl Havel na vrcholu moci. Rozhodoval o členech vlády, podílel se na vytvoření nové ústavy, byl v situaci, že kdyby navrhl cokoliv, při tehdejší národní euforii by zřejmě téměř všechno bylo splněno. Jak vysoké bylo jeho vlastní mínění o své osobě a své důležitosti dokumentují jeho slova ve Frontě Dnes v jednom rozhovoru: „… mou největší chybou bylo, že jsem dovolil, aby se Václav Klaus stal ministrem financí a získal takový vliv ve společnosti“…

Vznikem Občanského fóra vznikla možnost uskutečnění Havlových vizí o vztazích ve společnosti, vizí o řízení státu, známá Havlova "nepolitická politika". Objevilo se heslo: "politické strany pro straníky - Občanské fórum pro všechny!

U Havla, kterého všichni ve světě obdivovali jako bojovníka proti komunistické totalitě, zároveň titíž obdivovatelé automaticky předpokládali, že je bojovníkem za demokracii. Jenže jeho vize o řízení státu má s demokracií společné pouze to, že každý občan může být členem jakékoliv politické strany (snad kromě fašistických), aniž by za to byl ze strany státu jakkoliv perzekuován. Tím ale Havlovo pojetí demokracie končí. Jeho vize státu je svou podstatou jakýmsi osvíceným mocnářstvím, ve kterém jsou taky nějaké politické strany, ve kterých se realizují občané a které si občané v demokratických volbách vyberou, ale svou důležitostí jsou někde na úrovni spolku zahrádkářů nebo jiné zájmové činnosti. Do řízení státu ale nemají co mluvit, ten by měla řídit jakási elita národa. O způsobu výběru této elity Havel nic neříká, ale z celého jeho vystupování a zejména z hodnocení své úlohy v polistopadových dnech jasně vyplývá, že tuto elitu vybere on sám.

Pak se ale stala chyba. Opojen obdivem davu, opojen mocí svého slova, opojen vidinou možnosti stát se druhým "tatíčkem Masarykem" kývl Havel na to, aby se nechal zvolit prezidentem. Zapomněl při tom na velmi podstatnou věc. Na to, že v parlamentním systému této republiky je sice president nejvyšším představitelem státu, ale že nemá prakticky žádnou výkonnou moc. Stal se hlavou státu, hlavou, která byla ve světě maximálně obdivovaná, ale "jeho" stát řídil někdo úplně jiný.

Jeho „Občanské fórum pro všechny“ se rozpadlo, do čela státu se dostala jiná osobnost, která dokázala ve volbách získat největší přízeň lidí – Václav Klaus. Tím se pro Havla stal jeho úhlavním nepřítelem. Od té doby začal všelijak intrikařit, neváhal tak dlouho vyvolávat zdání špatné nálady mezi lidmi, až se skutečně začala objevovat. Měl velkou zásluhu na tom, že se nepodařilo změnit volební systém tak, aby výsledky voleb nevedly k patovému stavu a aby bezvýznamné strany, kterým se tak tak podařilo dostat do parlamentu neblokovaly přehnanými požadavky vytvoření dostatečně silné vlády. Nikdy ale nedokázal vystoupit otevřeně, nikdy nedokázal obhajovat své názory na stát, způsob jeho vedení v otevřené a veřejné debatě s kterýmkoliv protivníkem. Jediné na co se zmohl, k čemu sebral odvahu, byly projevy na zdvořilostních setkáních státníků nebo na sněmech různých filozofů, kde mu nehrozilo nebezpečí, že mu někdo bude oponovat. Svou zbabělost veřejně obhajovat své politické názory v debatě s oponenty zakrýval tvrzením, že by tím mohla být snížena důstojnost prezidentského úřadu.

Václav Klaus.

Ekonom, člověk maximálně schopný, maximálně vzdělaný, maximálně pracovitý, maximálně přesvědčivý. Dokázal získat obdiv, dokázal získat velké množství lidí na svou stranu. Člověk, který dokázal vytvořit Občanskou demokratickou stranu. V počátcích své politické činnosti (v období činnosti federálního ministra financí) získal hodně lidí tím, že jednoduchým způsobem vysvětloval základní ekonomické principy tak, že je dokázali pochopit i lidé bez vyššího vzdělání. V té době měl štěstí v tom, že mu média, zejména televize, dávala prakticky neomezený prostor k vyjadřování. Tato mediální přízeň se však postupně začala měnit až přešla v čiročirou nenávist. Myslím, že Václav Klaus tehdy udělal velkou chybu: při vysvětlování čehokoliv vycházel (ať už zdánlivě nebo doopravdy) z toho, že jeho protějšek má stejné znalosti jako on. Když se ukázalo, že to někdy dokonce ani zdaleka není pravda, dával charakteristickým způsobem najevo svůj údiv. Možná tady má kořen tvrzení o jeho aroganci. Každopádně ale o několik hlav přečníval ostatní ve svém politickém okolí a to se v tomto státě zpravidla neodpouští.

Pravděpodobně největším neúspěchem Václava Klause je skutečnost, že nedokázal přesvědčit širokou veřejnost o skutečné podstatě opoziční smlouvy: že když už nemohla ODS díky volebnímu výsledku vládnout, mohla díky této smlouvě alespoň zabránit ČSSD v prosazování některých principiálních věcí, se kterými ODS nesouhlasila. Nepomohli mu v tom ani ostatní politici ve vedení ODS. Na jejich obranu a zejména na obranu Klause je ale třeba konstatovat, jim to sdělovací prostředky ani nedovolily udělat.

Jak silnou, výraznou a důležitou osobností je Václav Klaus v očích národa i po tolikaletých neustálých a nenávistných útocích ať už novinářů nebo politiků z jiných stran svědčí fakt, že při všech anketách, které proběhly v televizi a v různých denících o volbě nového prezidenta, vždy s velkou převahou zvítězil právě on, stejně jako ve dvou parlamentních pokusech o volbu prezidenta.

Ať už se to někomu líbí nebo ne, Václav Klaus je jedinou osobností, která je schopná naši republiku jako prezident důstojně reprezentovat nejenom uvnitř státu, ale i v mezinárodním měřítku.

Miloš Zeman

Rovněž velmi schopný člověk. Bohužel však rovněž velmi ambiciózní člověk. V roce 1989 vydal v časopisu Technický magazín velmi kritický rozbor situace v socialistickém Československu. Rozbor se týkal zemědělství, průmyslu, kulturního a politického života. Byl k tehdejšímu socialistickému zřízení více než kritický. Pamětníkům způsobu řízení státu se musí vybavit otázka, jak je možné, že při tehdejší socialistické cenzuře mohlo něco takového vůbec spatřit světlo světa. Ať už to bylo jakkoliv, článek vyšel. Potom konečně přišla revoluce. KSČ přestala být vedoucí složkou ve státě, vzniklo Občanské fórum. Miloš Zeman očekával, že lid patřičně ocení jeho zásluhy jako autora onoho článku a postaví ho do čela revolučního a politického života. Lid se však projevil jako nevděčník a do svého čela povolal Václava Klause, který byl zvolen předsedou Občanského fóra.. Posléze udělal lid druhou chybu, když byl Václav Klaus zvolen předsedou ODS a na základě toho se po volbách stal předsedou vlády.

Tohle se nemělo stát! Tak jak rostla popularita Klause, tak se zvyšovala Zemanova nenávist a odhodlání, že Klaus musí být zničen, poražen, zašlapán do země a Zeman musí být předsedou vlády. Této snaze podřídil Zeman naprosto všechno. Protože mu bylo jasné, že sám nic nezmůže, poohlédl se po politické straně, která by mu k tomu po mohla. Vybral si sociální demokracii, v té době naprosto bezvýznamnou stranu s nepatrným počtem hlasů voličů. Tuto stranu si vybral z několika důvodů:

• měla tradici, „hájila dělnickou třídu“ už od konce 19. století,
  
  
• měla velkou potenciální základnu – dělnickou třídu – která ztratila svou záštitu (KSČ), která byla odkojena zásadami, že všichni se mají mít stejně dobře a o které mu jako velmi inteligentnímu člověku bylo jasné, že jí dříve či později začne vadit, že v podmínkách „kapitalistického systému“ tato zásada neplatí
  
  

Kromě toho mu bylo jasné, že v zemi, kde jednou z hlavních povahových znaků obyvatel je závist, najde dostatek lidí neschopných živit se vlastní prací a darebáků, kteří budou závidět těm schopnějším jejich životní úroveň a udělají všechno pro to, aby se dostali nad ně a proto budou oddaně podporovat kteréhokoliv vůdce, který jim v této činnosti slíbí úspěch.

Tragédií tohoto státu je, že je Zeman natolik inteligentní, že velmi přesně dovedl odhadnout, komu na kterém shromáždění má co slíbit, aby získal pro sociální demokracii širokou podporu. Že byl pro svůj úspěch ochoten udělat cokoliv, dokazují jeho akce v Bambergu. Jeho absolutní hulváctví ve vztahu k novinářům mu umožnilo, aby za tím zahladil stopy. Tím, že velmi hrubě napadal střídavě některé z nich, ostatní se spojovali a v zaujetí jejich obranou neviděli a proto nemohli správně vyhodnotit jeho činy.Pro svůj úspěch a vítězství nad Klausem rozpoutal takovou propagandistickou kampaň, která mohla tento stát dovést skutečně až k hospodářskému krachu.

„Naštěstí“ to nakonec nebylo nutné, protože na scéně byli další ctižádostiví politikové, kteří mu pomohli Klause sesadit z premiérského křesla. Jeho přání „zašlapat Klause do země“ ale nebylo splněno, protože vítězství ČSSD ve volbách nebylo dost výrazné a přehnaná ctižádost Luxe a politiků z Unie svobody nakonec způsobila, že se bez Klause neobešel, pokud chtěl být předsedou vlády a řídit tento stát.

Čtvrtým do mariáše byl Josef Lux

Další výrazná osobnost, jehož ambice vysoko přerůstaly jeho skutečnou důležitost vyplývající z procenta hlasů, které dostala jeho politická strana. Jeho způsob politického jednání byl natolik charakteristický, že byl dokonce příčinou vytvoření jednoho hesla pro křížovky. Charakteristické byly tiskovky po zasedáních vlády, kdy na jedné straně chodby Klaus sděloval novinářům usnesení vlády, na které se při jednání většinově shodla, na druhé Lux oznamoval, že on nic, on má jiný názor a on by vše řešil naprosto jinak.

Jestliže se nedosáhne jednohlasného názoru na určitou věc, o řešení se hlasuje. Zvítězí to řešení, pro které hlasovalo více osob, čili více těch, které navrhovatel toho kterého konkrétního řešení dokázal přesvědčit o jeho správnosti a ostatní ho musí akceptovat. To je demokracie. Neustálým obviňováním ODS z toho, že díky většímu počtu ministrů ve vládě „převálcovává opozici“, čímž myslel ministry ODA a jeho strany, popíral základní princip, kterým se nutně musí demokratická společnost řídit.

A nakonec, když už se mu nepodařilo porazit Klause a ODS tím, že by ve volbách jeho strana získala větší počet hlasů, rozhodl se to udělat odchodem svým a dalších ministrů své strany a ODA z vlády.Když mu v tom navíc pomohlo několik dalších ctižádostivých trpaslíků přímo z ODS, kteří se rozhodli vytvořit novou politickou stranu, vláda Václava Klause přece jenom nakonec padla.

O to horší pak muselo být jeho zklamání, když ani takové politické intriky nevedly k tomu, že by v dalších volbách Klause a ODS porazil. Faktem ale je, že se velkou měrou zasloužil o splnění Zemanova životního snu – stát se předsedou vlády.

6. února 2003