Havel a Klaus
Martin Daneš
Dva Václavové: Havel a Klaus. Osobnosti účastnící se všech rozhodujících dějů uplynulého desetiletí. Rivalové s radikálně odlišným pojetím politiky. Havel před stranami preferoval struktury typu všeobjímajícího Občanského fóra, jež v roce 1989 sám stvořil. Klaus rok a půl nato OF rozbil a založením názorově vyhraněné strany na jeho troskách položil základy skutečné pluralitní demokracie v zemi.
Prezident Havel se Klause několikrát pokusil odstranit ze scény; nepodařilo se. V současnosti nese svůj podíl na ústavní krizi (stát bez prezidenta) posilující mýtus jeho nenahraditelnosti. Fandí hledání „obecně přijatelné osobnosti“ pro prezidentskou funkci, u níž je hlavní podmínkou, aby žádnou osobností nebyla. Havel dělá vše pro to, aby se prezidentem po něm nestal Klaus.
Exprezident nikdy nesázel na standardní demokratické mechanismy; to, že se mu protiví, neváhal opakovaně dávat najevo. Vybudoval si vlastní mocenskou strukturu fungující na principech osobních vztahů a vazeb s lidmi z (převážně pražských) elit, s jejíž pomocí zákulisně ovlivňoval politiku. Teprve v době tzv. televizní krize, v níž se prezident nemálo angažoval, získala tahle struktura jméno: Havlův věrný pobočník Jiří Pehe ustavil „mocnou umělecko-publicistickou frontu“ (Právo, 29. 12. 2000). Hlavním úkolem fronty bylo šířit havlovskou propagandu a mediálně likvidovat prezidentovy oponenty.
Na sklonku roku 1989 znělo v pražských ulicích „Havel na Hrad!“ Lidé tenkrát Havla neznali, v čele země však chtěli mít uznávaného disidenta. V duchu premisy „prezident se nevolí, ten prostě je“ byla Havlova první volba určitě legitimní, i když ji uskutečnil nelegitimní komunistický parlament. Dnes je onou přirozenou volbou Klaus. Jeho pozice se od té Havlovy před třinácti lety diametrálně liší: lidé jej znají velmi dobře, se všemi jeho klady i zápory. I proto si ho přejí vidět na Hradě. Odcházejícímu prezidentovi se to nemusí líbit, může proti tomu protestovat... bohužel to není to jediné, co proti tomu může dělat.
|
|