Zapomenutý příběh z doby nedávno minulé

Likvidace Jiřího Hodače má stejný rukopis jako Jindřicha Fairaizla

EVA PLESKOTOVÁ

Některé události, zdánlivě šokující, dostávají smysl až v souvislostech. Jako naše prosincová televizní krize: Proti řediteli se vzbouří jeho zaměstnanci, za ty se „v zájmu svobody slova“ postaví tisk, populární osobnosti, a dokonce sám prezident republiky. Ředitel skončí v nemocnici, kam si pro jeho abdikaci přijede vysoký představitel vlády. Ne, to neplatí jen o Jiřím Hodačovi. Hodač totiž nebyl první ředitel veřejnoprávní televize u nás, se kterým takhle skoncovaly redakce zpravodajství a odbory Č/S/T !

První televizní vzpoura u nás vypukla hned v únoru 1990. Pouze na první pohled se může zdát šokující, jak podobná té nynější. Jako by psaná stejným rukopisem, a za účasti mnoha stejných jmen. Jen na nemocničním lůžku se tehdy ocitl první polistopadový ústřední ředitel Jindřich Fairaizl. A pro jeho podpis si, s předem připravenou abdikační listinou, přijel tehdejší předseda federální vlády Marián Čalfa se svým ministrem informací Vlado Príkazským. Fairaizl přežil ve funkci necelých šest týdnů, zatímco Hodač byl zlikvidován ještě dříve než se mohl ujmout funkce.

Předlistopadová televize, do které byl dne 11. ledna 1990 jmenován federální vládou Jindřich Fairaizl, sloužila vládnoucí KSČ jako „hlavní mocensko politický nástroj prosazování politiky strany vůči masám“. Všichni jeho předchůdci byli členy ÚV KSČ, a pro zaměstnance striktně platily „zásady kádrové práce“: „Politická angažovanost, třídní původ a studium marx-leninismu“. O odborné kvalifikaci se mluvilo také, ale až na posledním místě. Prokádrovány musely být i uklizečky, a 39,7 % všech zaměstnanců programových útvarech bylo členy KSČ.

V té minulosti, kdy většina dnešních mediálních expertů získávala svou kvalifikaci, střežily nejvyšší stranické a státní orgány KSČ úzkostlivě nejen programovou skladbu, ale i veškerou tvorbu. S ministerstvy vnitra a obrany se uzavíraly o „spolupráci“ dokonce písemné smlouvy. Nejvyšší stranické orgány dodávaly náměty, materiály i spolupracovníky, a to nejen pro všechny Dietlovy seriály, ale dokonce k pořadům pro děti. Pod nejtvrdším dohledem byla samozřejmě redakce zpravodajství, ta plnila funkci tvrdého jádra stranických i bezpečnostních struktur. Celý mamutí podnik s deseti tisíci zaměstnanci byl sevřen v krunýři cenzury, autocenzury, stranických usnesení, včetně systému odměňování podle angažovanosti pro politiku KSČ. Honorářový sazebník rozlišoval angažovanost či neangažovanost tvůrce a angažované či neangažované dílo. Angažovaný tvůrce, kterému byl přidělen angažovaný scénář, měl vyděláno víc než sto tisíc, ještě než pohnul prstem. Korupce tak byla začleněna přímo do oficiálního sazebníku a kvetla bujným květem i mezi objednateli a dodavateli uměleckých děl.

Sametovou revoluci v ČST zahájili pracovníci přenosové techniky. Redaktoři a dramaturgové se však ke „garážím“přidávali jen váhavě. K pochopení toho co mělo následovat je důležitá směrnice, kterou vydal 28.listopadu l989 náměstek Vondra jménem CZV KSČ ke všem komunistům v ČST. Ukládala všem pokračovat v řízení přestavby, udržet moc nad nejdůležitějším mediem ve svých rukou. Jinými slovy, zachovat moc nad klíčovým mediem v rukou předlistopadových struktur! Jako dočasný ústupek bylo z obrazovky staženo několik nejzprofanovanějších tváří, ovšem pouze do rezerv za obrazovkou. A na jejich místa, až na výjimky, přišli neméně prokádrovaní zaměstnanci z redakcí. Veřejnost však vyžadovala změny a ekonomicky neúnosný kolos bylo třeba redukovat. Proto odvolala dne 11. ledna l990 Federální vláda ústředního ředitele Miroslava Pavla, a na doporučení Svazu filmových a televizních umělců jmenovala do funkce Jindřicha Faireizla, známého dokumentaristu, z období Pražského jara.

Kolem roku l968 patřil FITES k nejaktivnějším z uměleckých svazů v boji za socialismus s „lidskou tváří“, a po sovětské okupaci byl zlikvidován. Na znovuzakládající valné hromadě 12.ledna 1990 přijal Memorandum k poslání televize v demokratické společnosti. Šest týdnů po listopadových událostech tak byla zformulována definice /veřejnoprávního/ poslání televize: „Televize má mimořádnou odpovědnost za to, aby mravní vklad historického okamžiku nebyl promarněn, nýbrž ve společnosti pevně zakotven.“ S odvoláním na výrok T.G.Masaryka „demokracie sama lidi nevychovává“, Memorandum požadovalo: „Televize má být školou demokracie, nástrojem mravní obrody společnosti, obnovy občanského, a tedy i lidského napřímení, znovunabytí historického a národního vědomí“. Výslovně pojmenována však byla také nevyhnutelná podmínka k dosažení tohoto cíle: „Nutnost provedení násadních změn v řízení televize. Opuštění starých struktur organizačních i tvůrčích“.

Spoluautor Memoranda Jindřich Fairaizl dostal nesplnitelný úkol provést především redukci neúnosně rozbujelého podniku. Rozpočet mu byl snížen o 20 procent a ve stejném poměru měl redukovat i stav zaměstnanců o dva tisíce .Vláda ho sice naoko zaštítila vydáním usnesení o „zvláštním režimu v ČST“, ale to se ve skutečnosti stalo signálem k zahájení vzpoury. Obavy zaměstnanců o lukratívní práci posloužily k likvidaci prvního pokusu změnit organizační i tvůrčí struktury normalizační ČST.

Termín „zvláštní režim“ zněl hrozivě. V Bratislavě vypukla stávka a v Praze svolal Fairaizl k uklidnění zaměstnanců „garáže“. Vysvětlil, že jde změny z rozhodnutí vlády a slíbil, že redukce bude probíhat postupně a podle pravidel. Ve večerním zpravodajství však tiskový mluvčí vlády Zbyněk Fiala jeho slova popřel /!?!/ Moderátor Jiří Hrabovský jeho nahrávku využil a ředitele obvinil, že se zřejmě „jedná o šíření poplašné zprávy, před jakým varoval pan prezident Havel“. Príkazský souhlasil, aby vzápětí byla dezinformace uvedena na pravou míru, a aby Fairaizl do projednání případu vyřadil Hrabovského z živého vysílání.. „Aby ho příště nenapadlo, vyhlásit třeba třetí světovou válku.“

Hrabovský ovšem na jednání nečekal, a předal tisku prohlášení, ve kterém obvinil ústředního ředitele z „ omezování svobody slova a totalitních praktik“. Signálu se okamžitě chopili kolegové z LN J.Rumla st. Mlynář ml. a Dobrovský ml., a ostatní tisk v čele s tehdy ještě odborářským deníkem Práce. Podporu začínající vzpouře ihned vyjádřily osobnosti jako prezident Havel, M.Kocáb, J.Hanák. R.Zeman. S úkolem zajistit pro vzpouru zahraniční ohlas odletěl následující den Hrabovský do Anglie, po dohodě s V.Príkazským jako nadřízeným ministrem informací. Prezident Havel byl totiž v té době na státní návštěvě v USA, a tam měl dostat otázky, „co se to děje v české televizi“. Zatím se sice nedělo nic, ale začalo, čtyři dny poté. V objektu zpravodajství i v okolních policejních služebnách byla ohlášena bomba. Právě když měl být vysílán projev V.Havla v Kongresu USA se TN poprvé neobjevily na obrazovce. A na před budovou zpravodajství se poprvé shromáždili občané, znepokojení o „osud televize“..

V prvním prohlášení .Hrabovský napsal: “ Bylo mi tlumočeno, že ústřední ředitel považuje naše vystoupení za provokaci, s cílem vyvolat v televizi stávku. Za akci z učebnice pro diverzanty.“ V telefonickém interview z Anglie si pak tento dlouholetý předlistopadový zpravodajec zahřímal: „Nechodili jsme na Václavské náměstí a nebojovali za nezávislost sdělovacích prostředků, abychom dnes akceptovali metody hodnocení naší práce, na jaké jsme byli zvyklí v minulosti !“

Tehdy začínající novinář Vladimír Mlynář prohlásil jménem prezidenta :„Prezident Havel považuje pověsti o potrestání redaktora ČST Jiřího Hrabovského za pozůstatek totalitního myšlení.“ Práce začala otiskovat dopisy pracujících a kolektivů, např. pracujících z Reaktorů Škoda Plzeň, či Kolektivu studentů žurnalistiky UK Praha, která Fairaizla obviňovala z „potlačování osobní iniciatívy“, „usilování o návrat starých časů s jejich likvidátorskými praktikami“, označovala ho za „normalizátora, který se snaží oživovat nechvalně známé praktiky“, „totalitní metody, známé zvlášť z padesátých let“

Komise teorie a kritiky FITESu zveřejnila názor, že považuje „jednání p. Hrabovského za záminku k negatívnímu rozvíření veřejného mínění, včetně mezi televizními pracovníky, a vytvořilo se tím nežádoucí klima ve společnosti.“ Syndikát novinářů zaujal stanovisko, že „jde o interní záležitost ČST a chování p.Hrabovského řešení oddaluje, což udržuje určité napětí v celé společnosti.“ Přední televizní kritičce Mirce Spáčilové nepřipadalo vhodné „zneužívat veřejné mínění jen proto, že k tomu mám příležitost…Nenápadně vyvolat celonárodní hysterii kolem interního problému televize mi připadá stejně unfair, jako kdybychom si na vnitroredakční zádrhele stěžovali na stránkách našeho listu.“

Ondřej Neff v Mladé frontě zařadil kauzu do širších souvislostí: „Jde o molocha, prostoupeného korupcí a zradou…Případ, kdy se ze člena rehabilitační komise vyklube důstojník StB, nám klade otázku, kolik jidášů a pletichářů je stále ve studiích.ČST… Fairaizl ví, že je třeba propustit lidi zdiskreditované, zkorumpované a líné. Ale jak, když odbory procitly ze čtyřicetiletéího spánku,a zpravodajství už je zase jako za Husáka!….Fairaizl chtěl vědět, kdo jsou ti „plukovníci“ Dal si kvůli tomu dokonce i schůzku s ministrem vnitra Sacherem. Kdo jiný je kompetentnější než on, pokud jde o otázku přítomnosti vnitráků v ČST! Jenže jako napotvoru se ředitelskému autu rozbila spojka a šofér náhradního vozu pana ředitele vysadil na Letné u kachlikárny, kde pan ministr neúřaduje, jelikož tam úřadují řemeslníci, kteří budovu opravují…“ Snad stojí za zmínku, že i ta rozbitá spojka posloužila k označení ředitele za psychicky vykolejeného – kolegium se vážně zabývalo argumentem, že se Fairaizl dává vozit po Praze a neví kam !

V pondělí po návratu Hrabovského z Anglie, měla konečně spor mezi ředitelem a moderátorem posoudit nezávislá komise. Řízení se ujal zmíněný Čalfův ministr informací Vlado Príkazský / krátce poté abdikoval ze zdravotně-lustračních důvodů /. Fairaizlovu účast prohlásil za nežádoucí, „v zájmu klidného průběhu jednání“. Nezávislá komise neprotestovala. Vyloučený ředitel dostal šok, v jeho případě diabetické koma. A za prvním pokusem reformovat českou televizi bylo možno udělat kříž. Po abdikaci dostal ještě Fairaizl možnost natočit pár dokumentů, než za dodnes nevyjasněných okolností tragicky zahynul na silnici u Měchenic. Současně shořel archiv filmových dokumentů na jeho chatě. Vyšetřovatelé sice vyšetřovali, ale pak případ odložili. Otazníky nad nevysvětlenou smrti už jako by nikoho nezajímaly. Ani Fairaizlova osobního přítele, bývalého novináře Jiřího Pittermana, který s ním přišel reformovat televizi jako jeho poradce, byl s ním na zmařené cestě za lustracemi, a setrval v Č/S/T i po jeho odstranění, za všech následujících ředitelů, v ředitelském křídle de facto dodnes.

Fairaizlovi nástupci, počínaje Kantůrkem, Mathého nevyjímaje a Chmelíčkem konče, se poučili. Kantůrek ve svém nástupním projevu sice ještě deklaroval odhodlání pokračovat v likvidaci dědictví „normalizace“, ale s prováděním změn „nepospíchal“Nad .Memorandem FITESu s jeho definicí poslání veřejnoprávní televize se zavřely vody. Ihned v roce l99l je nahradil Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání pouhým výčtem kriterií obecné novinářské etiky, platné pro všechna media, s vyjímkou bulváru.

Uprostřed televizní „krize“ na přelomu let 2000 a 2001 konstatovala Poslanecká sněmovna na mimořádném zasedání, že Česká televize neplnila a neplní své veřejnoprávní poslání. Mluvilo se o neobjektivnosti či nevyváženosti, zejména ve zpravodajství. Nezaznělo však, že existuje nezpochybnitelný důkaz soustavného selhávání veřejnoprávní televize od počátku, tj. od roku l990. Tím nevyvratitelným důkazem jsou výsledky jejího působení na společnost : Současná krize společenského vědomí. Frustrace všech vrstev společnosti, odpor k politice, absence občanského, zvlášť národního sebevědomí. Občanský nihilismus, který podporoval totalitní režim, protože ho potřeboval k manipulaci a ovládání „pracujících“.

Nikdo nepochybuje, že naprostá většina z nás čerpá svoje informace z televize, vytváří si svoje názory podle toho, co se dozvěděla z televize. Věříme svým „přátelům“ z televize, a podvědomě se řídíme signály z televize. Dokonce i přesvědčení zastánci demokracie se stávají obětmi manipulace, která udržuje naši společnost ve stavu občanského bezvědomí. Ve sněmovně zaznělo jako varování, srovnání s Výmarskou republikou, po které nastupuje již jen vláda silné ruky.

Likvidace ředitele Hodače, stejně jako J.Fairaizla, mají společného jmenovatele: Zmaření pokusu o nápravu. Ať už organizátory vedly jakékoli motivy, výzva náměstka Vondry z 28. listopadu l989 už dnes nevypadá tak absurdně, jak se původně zdála.

2. února 2003