Fidel Castro o Iráku a bídě globalizovaného světa
Zdeněk Jemelík
29. ledna, na závěr Mezinárodní konference za světovou rovnováhu, pronesl Fidel Castro Ruz další ze svých famosních projevů. Tento byl sice věnován 150. výročí narození národního hrdiny Kuby, básníka a politika José Martího, ale hodnocení významu jeho osobnosti bylo jen úvodem, od něhož president s akrobatickou lehkostí přeskočil ke kritice amerického záměru vojensky zaútočit na Irák a zejména k úvahám o hrůznosti současného stavu světa, postiženého globalizací, ekonomickou krizí a prohlubujícími se rozdíly v hospodářských, politických a kulturních poměrech mezi vyspělými zeměmi a Třetím světem.
Přestože část projevu, věnovaná Martímu, je svým rozsahem skromná, je zajímavá akcentováním kladných hodnot, které se v našich končinách už dávno nectí, a které Fidela Castra odlišují od československých komunistů : až patetické vlastenectví, lpění na národní nezávislosti, vědomí zakořenění jeho hnutí v minulosti národa. Zde je možná vysvětlení, proč se na rozdíl od evropských komunistických režimů Castrovo panství nezhroutilo s rozpadem sovětského imperia, ač se do té doby zdálo, že bez "bratrské internacionální pomoci" nedokáže vzdorovat tlaku mocného souseda na severu ani hodinu. Fidel Castro předkládá národu svou revoluci jako pokračování národně-osvobozeneckého a protikolonialistického boje, započatého v 19.století, a hlásí se k ideovému odkazu José Martího. Zřejmě se tak upřímně cítí a velká část Kubánců ho tak skutečně vnímá, a jako takového ho ctí. Česká demokratická politická representace již v 19. století dbala o vytváření vhodné tradice a pěstovala kult národních buditelů. Později navázala vytvořením kultu Masaryka, jeho spolupracovníků, legionářů, významných společenských a kulturních institucí, jakými byly např. Národní divadlo, Česká filharmonie, Sokol či jiné symboly svébytnosti národa. Českoslovenští komunisté se v prvých necelých pěti letech po 2. světové válce tvářili jako pokračovatelé národních buditelů a jediní oprávnění dědici odkazu TGM. Využili toho bohatě k získávání stoupenců ve volbách r.1946. Zdeněk Nejedlý tehdy vydal s velkým hlukem svou rozsáhlou monografii o Masarykovi. Chuť navazovat na tradice předmnichovské republiky je však rychle opustila. Klement Gottwald sice převzal záštitu nad plánovanými mohutnými oslavami stého výročí narození Tomáše Masaryka, ale pak se o nich bez vysvětlení přestalo mluvit a z Masaryka se stal třídní nepřítel, který nechával střílet do dělníků. Pro sovětské soudruhy byl Masaryk především vůdcem legií, před kterými prchala mladá Rudá armáda, a jejich čeští poddaní museli převzít jejich záporný názor na něj, samozřejmě jen čistě náhodně shodný s názorem nacistů. Fidel Castro stejně José Martí považuje hrdou nezávislost na velmocech a schopnost dlouhodobě odolávat tlaku USA za vysokou hodnotu. Velká část národa sdílí jeho postoj a považuje ho za živý symbol boje o nezávislost. Naproti tomu všechny vrstvy české politické representace vychovávaly národ k pokoře před velmocemi. Takže loajalitu k habsburské monarchii vystřídal pocit podřízenosti vůči Dohodě, zejména Francii, pak pokoření části národních elit před Německem, vystřídané zbožňováním Sovětského svazu. Dnes se nosí až podlézavé uctívání demokratických mocností, zejména U.S.A. Nejhlouběji ovšem klesli komunisté, kteří dlouhodobě cíleně usilovali o zavlečení státu do sovětského poddanství, nakonec si na nespokojené spoluobčany povolali spojenecká vojska a oddaně pak sloužili okupantům. V tomto směru jsou čeští komunisté přímým protikladem Fidela Castra a jeho druhů. Zatímco tam po generace pěstované vlastenectví a hrdost na národní nezávislost dodávají režimu odolnost proti vnějším i vnitřním tlakům, zde vypěstovaná závislost na zahraniční opoře vyvolala neschopnost samostatné existence režimu.
Od Fidela Castra nelze očekávat, že by podporoval Spojené státy v tažení proti Iráku. Jeho názory, vyjádřené v tomto projevu, nejsou proto překvapivé a navíc nejsou nijak originální. Obsahově se totiž shodují s míněním všech ostatních nemuslimských kritiků amerických válečnických záměrů. Jeho kritický postoj je dobře odůvodněný, věcně nezpochybnitelný, pravdivý. Stejně jako u ostatních kritiků, i zde lze vytknout jednostrannost: zcela přesně a pravdivě se vypočítávají rizika, vyplývající z rozpoutání války proti Iráku, ale nevyhodnocuje se závažnost hrozby, kterou má být Irák pro své sousedy a celý svět. Jakoby mu vůbec nepřišlo na mysl, že by Irák mohl někoho ohrozit. Při tom s americkým názorem o nebezpečnosti režimu Saddáma Hussajna vůbec nepolemizuje.
Ani Castrovu apokalyptickému vidění světa, rozděleného a ovládaného nadnárodními monopoly, nelze vytknout nepravdivost popisu daného stavu a mylnost vyhodnocení hrozivých perspektiv. Není ale úplně jasné, jak si Fidel Castro představuje východisko ze situace. Zdá se, že mu není cizí myšlenka odstranění bídy Třetího světa jánošíkovskou cestou braní bohatým a rozdávání chudým. Její realizace by ale v praxi nejspíš vedla ke stejnému výsledku jako uspokojení barbarů rozvrácením římské říše: ke krátkodobému nasycení vítězných chudých, ke zničení vyspělé kultury a několika staletím hlubokého úpadku. Castrem odmítaný výrobní způsob při všech svých záporech většinou přináší ekonomický vzestup rozvojovým zemím, které jej přejaly. Není ovšem většinou příznivý zachování národního svérázu a hodnotám tradiční kultury a morálky. Jeho prosazení v zaostalých zemích nebývá mimo to zcela snadné.
Přes svou jednostrannost jsou postřehy Fidela Castra o devastujícím působení monopolního nadnárodního kapitalismu cenným příspěvkem do diskuse o opatřeních, která by zabránila sebezničení lidstva v nejbližší budoucnosti. Problém musí být vymezen a popsán, aby jej bylo možno řešit.
|
|