Vládní koalice a Pán prstenů
Robert Vašíček
Kdo viděl Pána prstenů, dá mi za pravdu, že prezidentské volby v ČR jsou parodií na úspěšný velkofilm. Vladimír Špidla jako Frodo Pytlík zakládá Společenstvo prstenu, jen aby zlý Pán prstenů nedosáhl na svůj magický prsten v podobě inaugurace českým prezidentem. Úsměvná fraška dokonale kopíruje děj filmu, kde jeden hrdina za druhým selhává, až nakonec hrdinný Frodo vítězí.
Dalo by se říci, že Česká republika prochází díky volbě hlavy státu prvním testem demokracie, konkrétně parlamentní demokracie. Překvapivě dnes zjišťujeme, že ač verbálně svobodní, nedokážeme vykonávat zastupitelskou demokracii. V našich zemích režimy vždy dědily své elity od předchozích režimů, tudíž systém zastupitelské demokracie, která má být urychlením přímé demokracie, prorostl neschopností myslet ve veřejném zájmu, pokud tak nenazýváme své ryze osobní zájmy.
O těchto volbách se bude ve Světě ještě dlouho hovořit – mezi kandidáty se sešla celá řada osobností, které se bezesporu kladně zapsaly do našich dějin tím, že spojovaly určitou část naší populace v některém dějinném momentu.
V každé normální demokracii by došlo před druhou volbou ke snaze o dohodu mezi nejsilnějšími kandidáty. Je šílené, že tyto volby nejsou bojem o prezidenta, nýbrž vykrystalizovaly ve volbu proti elitám, volbu proti Klausovi, volbu proti Zemanovi a koneckonců i volbu proti Pithartovi.
Prezident v prvorepublikovém pojetí neměl být stranický patolízal, který postrádá bez stranické legitimace kouzlo vlastní osobnosti. Všichni jmenovaní kandidáti jsou osobnosti a přesto neuspěli. Jaroslava Moserová je rovněž osobností, navíc zastupovala ženský prvek, což je ve střední Evropě ojedinělé – a rovněž neuspěla.
První vypadl z kola ven Petr Pithart, coby umírněný kandidát konsensu. V druhém kole ho následoval Miloš Zeman jako zástupce lidového stylu bodrých bonmotů a odzbrojující upřímnosti. Celou dobu se na špici, ale bez potřebné většiny drží Václav Klaus jako zástupce reprezentativního stylu prezidenta solitéra.
Petra Pitharta vyřídila vlastní vládní koalice, Miloše Zemana vlastní strana a Václava Klause se nyní snaží odstavit všechny ostatní strany, jen aby tolikrát odstavený a znovuzrozený Václav Klaus nedosáhl výše než ostatní. K takovému závěru mě vede rozhovor v deníku Právo s místopředsedou vlády Pavlem Rychetským, který naznačuje, že vládní koalice je proti přímé volbě, poněvadž by se stěží prosadila proti Václavu Klausovi.
Podívejme na ten ohromný posun. Najednou nejde o zvolení prezidenta s největší podporou, ale o nezvolení Klause, což ovšem nezní příliš demokraticky. Popsaným stylem by časem vládní koalice mohla nominovat třeba Jiřího Kájínka v zoufalé touze porazit Pána prstenů, kterým v optice vládních poslanců není nikdo jiný než Václav Klaus. A tak Vladimír Frodo Špidla srdnatě vyjednává s Bilbo Pytlíkem a dalšími členy Společenstva prstenu, jen aby si Pán prstenů nesáhl po prstenu samotném.
Nedokáže-li se parlament shodnout na prezidentovi, měl by uznat vlastní neschopnost a přenechat volbu občanům. Ti sami si určí, jestli chtějí Václava Klause nebo někoho jiného. Pak naše Společenstvo nemusí plakat a může se vždy odkázat na vůli občanů. Nebo že by Vladimír Frodo Pytlík chtěl být sám Pánem prstenů?
|
|