Tak pravil Jan Ruml

Patr Žantovský

Na některých lidech, politiky zdaleka nevyjímaje, je nejpůvabnější jejich upřímnost. Jsou jedinci, jejichž slova musíte analyzovat, donekonečna převracet každou slabiku a hledat její skryté významy, vzkazy politickým spojencům i protivníkům. A ani tehdy si nemůžete být úplně jisti, zda váš výklad přesně vystihuje záměr mluvčího.

Nu a pak jsou ony osoby, průzračné jak studánka, krystalicky přímé a nezáludné, které co řeknou, to platí. Jejich slova je možné zkoumat z kteréhokoli konce a vždy vám vyjde tentýž obsah. Průkopníkem této novátorské metody v politické komunikaci byl v našich poměrech bez nejmenší pochyby Miloš Jakeš svým červenohrádeckým projevem o „bojlerech“. Žákem víc než chvalitebným se jeví někdejší ministr vnitra, pak předseda US a dnes místopředseda Senátu Jan Ruml. Ve svém interview pro Mladou frontu Dnes (27.ledna t.r.) se dopustil tak nečekané porce upřímnosti, jaká by jeho kolegům v politice mohla sloužit za vzor.

Rumlova zpověď čtenáře strhne už samým titulkem: „Odcházím z politiky. Teď už doopravdy“. Poté, co nám svůj odchod z politiky Ruml slíbil už asi pětadvacetkrát a vždy se stačil ještě před dozněním svých slov do politiky vrátit, nám jeho dnešní „Teď už doopravdy“ může znít buď jako obehraný kolovrátek (to ale prokážeme nestydatou míru nedůvěry k tak mravnému a pravdu milujícími jedinci, jakým Ruml vždy byl), nebo jako pramínek vody živé: Konečně se našel někdo, kdo umí jít příkladem – tak dlouho jiné k odchodu z výsluní vyzývá, až jim konečně ukáže, jak takový odchod doopravdy vypadá, aby v něm našli vzor hodný následování. Někteří zvláště rýpaví analytikové možná nadhodí, že kdyby Ruml opravdu splnil, co slibuje, tedy odešel z politiky, znamenalo by to pád jedné z našich posledních polistopadových jistot, pokles kursu koruny v poměru 1:1000 a vypovězení diplomatických styků mezi Albánií a Sierrou Leone. My realisté ale dobře víme, že ničeho podobného se opravdu, ale opravdu obávat nemusíme.

V textu samém pak Jan Ruml velmi otevřeně líčí důvody vzniku a modus existence Unie svobody. Doslova říká: „Pokud se chcete vymezovat vůči ODS a hrát nějakou roli v českém politickém spektru, obracíte svou pozornost do politického středu i k části sociální demokracie“. Vida, takhle natvrdo do z unionistických úst ještě nezaznělo! V překladu to znamená: zapomeňte na naši rétoriku z jara 1998, kdy jsme se deklarovali jako jediná autentická pravicová strana. Kdepak, ty časy jsou už dávno za námi. Dnešním naším cílem je obsazení „středu“, ať už pod tímto nevábným a bezobsažným pojmem míníme cokoli. A též obrácení se k „části sociální demokracie“. K jaké části, netřeba zdůrazňovat. K té, která též podobně obratně dovede ze dne na den zahodit svůj socialistický zimník a nahradit jej jakýmsi quaziliberalistickým pršipláštěm, aby za dalších pár hodin nastolila nejtužší státní socialismus, daňový teror a policejní stát hodný Orwella. Ne proto, že by jí tak velela ideologie, nýbrž proto, že v tom cítí cestu k trafikám a jak si je udržet co nejdéle. To má tato „část sociální demokracie“ společné s (převažující) částí Unie svobody. V tom Ruml nelže. Bizarní však je, že tuto chameleonskou schopnost US o pár řádek dále vydává za cestu, jak „hrát roli důvěryhodného seskupení, jako byla Občanská demokratická aliance“. Ale Ruml to asi myslí vážně a doslova. A konec konců, i v tom má pravdu. Dnešní Unie svobody vskutku – měrou své důvěryhodnosti – nejen připomíná, ale i hladce předčí ODA v kterémkoli okamžiku její slavné pouti českým politickým kontextem, která tolik připomíná volný pád z kolébky rovnou do hrobu. Pokud podobně Ruml předjímá blízkou perspektivu US, pak se nejspíš nemýlí.

Zvláštní pozornost Ruml logicky věnuje kruciálnímu faktu, že US setrvává přes povodně, spáleniště, krvavé řeky a totální ideologický antagonismus ve vládě Špidlových levicových ultras. Kdybyste to nevěděli, může za to – jak jinak – ODS a její „nehorázná nacionalistická volební kampaň“, díky níž prý Unie svobody „nechtěla být v opozici spolu s ODS“. Inu, zní to logicky, připustíme-li, že ochrana národních zájmů (neboť ta byla vlastním předmětem kritizované pasáže předvolební kampaně ODS) je cosi „nehorázného“. Pak by ale bylo lze očekávat, že US vytvoří jakousi autentickou, ne-ódéesovskou, či anti-ódéesovskou opozici, jak by se slušelo podle unionistických hesel typu „Normální je nelhat“, či „Dáme věci do pořádku“. To se ale nestalo. Naopak: Unie do vlády doprosila po kolenou. A když se Hana Marvanová (prvně a naposledy) odvážila zachovat podle programu US, její vlastní kolegové ji málem zaškrtili, jen aby v té vládě směli zůstat!

V tomto světle pak tedy jen těžko pochopíme větu následující, totiž že vstupem do socialistické vlády Unie svobody „chtěla předejít opoziční smlouvě číslo dvě“. Pokud se nemýlím, podstatou tzv. opoziční smlouvy bylo stanovení pevných podmínek, za nichž fungovala menšinová vláda Zemanových sociálních demokratů. Cílem bylo, aby tato vláda nezavlekla zemi do ekonomické a sociální pasti, jak slibovala před volbami v roce 1998, které vyhrála – i díky nenávistné protipravičácké kampani US, dlužno dodat. Prostředkem bylo, že ODS jako smluvní partner obsadila příslušná místa v Parlamentu, aby měla vládní kroky pod náležitou procedurální i věcnou kontrolou.

Ani jedna ze smluvních stran však nikdy ani na okamžik nepřipustila, že by mezi nimi mohl být či nastat nějaký ideový průnik nebo sblížení praktických politických metod a technik. Potud šlo o smlouvu ryze opoziční, z níž ostatně v důsledku profitovala celá země. Vstup US (a KDU-ČSL, ale ti to nikdy předem nevylučovali, takže se to od nich dalo čekat) do vlády ČSSD ale nebyl o kontrole moci, nýbrž o přímém podílu na moci a odpovědnosti za tento podíl na moci. To není opoziční postoj, nýbrž koaliční, a z toho Rumla a jeho partu nikdy nikdo nevyvlékne.

O to ale zjevně Rumlovi ani příliš nejde. Jinak by totiž nemohl ihned poté prohlásit na plná ústa, že „největší problém US není to, že je ve vládě se socdem, nýbrž že se za to stydí.“ Tumáš, čerte, kropáč! Není problémem ukrást portmonkou, problémem je neumět běhat tak rychle, abychom utekli policajtovi. Tak explicitně dosud nikdo etický kodex Unie svobody nevyjádřil. Díky, pane senátore! K tomu není, co dodat.

S etikou je US vůbec jaksi na štíru. Co si totiž myslet o další Rumlově větě, která nám má objasnit nezřetelnost a nepevnost unionistických postojů? Ta věta zní: „Dostali jsme se do situace, kdy nám dva typy voličů (rozuměj ti, kdo od US čekali jasné stanovisko, pozn. pž) znemožnily jednoznačnou politiku.“ Aha. To, že Unie svobody vede politiku dvojznačnou a víceznačnou, že je amébovitým útvarem, neřiditelně se pohybujícím jak bludný piškvorek po hracím poli, aby se nalepil na ten směr, který právě slibuje být na cestě vzhůru k prebendám, za to mohou voliči, kteří zcela nezodpovědně požadují, aby se politické strany, ucházející se o jejich voličskou přízeň, vyprofilovaly do srozumitelné a aspoň relativně trvalé podoby.

Náprava je snadná: vyměnit voliče. Jenomže to technicky nejde. Pak zbývá jediné: zrušit volby, protože tento institut je ze samé své podstaty riskantním a nespolehlivým faktorem na politickém půdorysu. Volič se chová jinak, než strany potřebují, aby mohly dbát o voličovo dobro. Proto zrušme volební právo. Následkem toho zaniknou samovolně politické strany, neboť ztratí důvod své existence, a nastane konečně ten sladký okamžik bezvládí, z něhož se nutně zrodí samovládí, jemuž pro stručnost říkejme Pravda a Láska. Svého času se ale témuž říkalo Socialismus a Komunismus. A právě tu je místo pro Rumla. Amen.

Petr Žantovský, 31.1.2003

2. února 2003