Monarcha, svrchovaný vládce občanské společnosti
Dušica Zimová
Klub naší takzvané Občanské společnosti zastává teorii nepolitické politiky. Jsou tu ovšem paradoxy: ačkoli se její vykladači a zastánci chovají v praxi mnohdy jako anarchisté, používají onu nepolitickou politiku statečně v boji určitých politiků proti jiným politikům, v lepším případě jako nástroj určitého myšlenkového směru, který se ovšem rád zpolitizuje v okamžiku, kdy tuto možnost dostane.
Další paradox tkví v tom, že brojí-li naše tzv.Občanská společnost proti politické politice, používá tím zcela nelogický termín a brojí-li proti existenci politických stran, podkopává samotné sloupy parlamentní demokracie, která je garantem právě oněch občanských práv a svobod, za které se mluvčí té naší Občanské společnosti tak statečně bijí.
Tento úvod není samoúčelný. Mám totiž své zkušenosti. Odpovídám tím předem na případnou řečnickou otázku - za koho že se považuji, když si dovoluji následné hodnocení jisté velkolepé akce. Inu: považuji se za svobodného občana svobodného státu, tedy řadového představitele tzv.občanské společnosti ve smyslu, jak je tento pojem vnímán v demokraticky fungujících zemích. Předpokládám také, že tak, jako mne zajímají odlišné názory, protože jejich čtením tříbím ty své, najdou se i čtenáři mých názorů, které svobodně a neanonymně nabízím k otištění , o kterém svobodně rozhoduje ten, komu je zašlu.
Nesouhlasné neanonymní názory respektuji, pokleslou úroveň anonymních negativních reakcí považuji za důkaz úrovně pisatelů, většinou paradoxně zastávajících právě českou ideu Občanské společnosti, tak jak ji vidí její guru, Václav Havel.
Ta akce o níž píši, je totiž právě ono velkolepé loučení s funkcí presidenta, které pro něho zorganizovala jeho žena a které kouzlem nechtěného vystihly úvodní výkřiky scénky „Sklepáků“. Zněly totiž - „Vivat monarchie“.
Přiznávám, že jsem člověk poměrně prudký v okamžitých reakcích na záležitosti, se kterými bytostně nesouhlasím. V tomto případě však bylo mou reakcí pouze tiché zděšení a více než mírné znechucení oním nevkusem, který je svou formou, přes Havlovy zásluhy o naši republiku v zahraničí, bezprecedentním pěstováním kultu osobnosti, v demokratické společnosti nevídaným. Kuba, Korea – budiž. Ale u nás? Kdyby to alespoň neorganizovala manželka!!!! A kdyby o tom Václav Havel nevěděl už předem víc než dost. A kdyby se proti formě oslavy, nedůstojné moderního demokracie, ozvali jinak tolik slyšitelní, samozvaní mluvčí občanské společnosti.
Dovolím si, vedena rezignovaným smutkem, nabídnout malou obměnu aktérů i akce samotné v informaci, která by třeba mohla vyjít v Mladé Frontě. Ačkoli kočka samozřejmě není pes a Abel není Kain, dtto obráceně a ačkoli by mnozí našli nějaké ty rozdíly, proč by následná sláva byla přece jen trochu „zu fiel“, na rozdíl od slávy z 30.ledna.
Obří show pro Klause
„ Ať tvůj duch stále vlaje parlamentem“, přáli si okostýmování herci ve scénce uvedené výkřiky „Vivat monarchie“, která byla součástí velkolepé šou, uspořádané paní Lívií Klausovou, u příležitosti rozloučení jejího chotě s úřadem premiéra.
Za doprovodu slavnostních fanfár a potlesku platících diváků usedl spokojený pár do ředitelské lóže.
Václav Klaus nadšeně aplaudoval píseň, opěvující halucinogenní houbičky, zatímco členové vlády se příliš nebavili.
Přítomné dámy rozněžnil výstup Karla Gotta. Jen málo za to však tentokrát mohla píseň “Když jsem já byl tenkrát kluk“. „Viníkem“ byly fotografie z dětství Václava Klause, promítané za mistrovými zády. Rozkošný hošík v nejrůznějších pozicích, malý Vašík, vhodně ilustroval dojemná slova písně, se kterými se všichni přítomní zjihle ztotožnili. I když lze možná paní Lívii vytknout, že - patrně vinou prudérních obav - nezařadila fotografii vévodící většině rodinných alb, která by ještě více zlidštila osobu pana premiéra. Samozřejmě, že mám na mysli fotografii „Malý Vašík prvně na nočníčku“.
Ale nejen Karel Gott nebo Divadlo Sklep. Na jeviště přivedla paní Lívie svému muži celou řadu dalších uměleckých osobností.
Kromě rockera, zpívajícího o zfetovaném pojídači houbiček, který si od Václava Klause vysloužil zamávání, odměňoval premiér všechny účinkující stejným úsměvem i potleskem.
Protože ne všichni, kteří stáli o to zakoupit si vstupenku v ceně do pěti tisíc korun na to měli, byla pro velké množství diváků venku postavena velkoplošná obrazovka, aby i ti ze sociálně slabších vrstev se mohli alespoň takto účastnit rozloučení se svým panem premiérem.
Mezi stovkou převážně důchodců se objevili i bezdomovovci, protože byl zdarma naléván čaj aby přihlížející nezmrzli a nějací tam zbyli. Postupně se jejich počet zdvojnásobil a časem dav dokonce ztratil ostych, který má před svým (panov) premiérem a sunul se blíže k velkoplošné obrazovce. Idylu něžného loučení, doprovázeného srkáním čaje a dojatým posmrkáváním jen trochu rušilo několik skateboardistů, kteří se opodál věnovali své zálibě.
Uvedené představení si jistě zaslouží obsáhlou odbornou recenzi z pera Josefa Chuchmy. Náš list ji přinese zítra, společně s reportáží ze zákulisí. Recenze má pracovní název podle slov, jimiž známý politolog hodnotí osobu Václava Klause a jejichž platnost včerejší akcí oslavenec jen potvrdil: „Nejskromnější člověk, jakého znám.“
Ać chci mít Klause za presidenta, udělalo by se mi po této akci a po přečtení takového článku špatně. V následné přímé volbě bych volila kohokoli jiného. Podstatné je, že ani nejzarytější Klausův odpůrce si neumí představit, že by paní Lívie takovouto akci zorganizovala. A i kdyby nakrásně ano, že by to jí a jejímu choti vůbec prošlo. Články v MF, které by je roztrhali na cáry, bych jim ostatně v tomto případě přála.
Nadsázky v mém fiktivním článku použité, jsou jen vyjádřením pocitů, které jsem při čtení skutečného článku o skutečné akci paní Havlové měla. A té nadsázky je sakramensky málo. Ti, kteří četli páteční MF to jistě vědí dobře.
Dušica Zimová
31.1.2003
|
|