Zemanův neúspěch symbolizuje návrat sociální demokracie k tradicím
Robert Vašíček
Zdá se, že sociální demokracie se vrací ke svému stylu na začátku 90. let. Tehdy v ČSSD sílil rakovnický proud a strana se ideově potácela mezi levicí a snahou o kooperaci s mladou ODS. Předseda Horák byl bytostný demokrat a proto mu takové rozpolcení sociální demokracie nevadilo. Nutno podotknout, že tehdy ČSSD měla 6,5 % voličů a byla jen jednou z mnoha levicových parlamentních stran.
Všechno se změnilo příchodem ambiciózního liberála Miloše Zemana. Ten hbitě reflektoval vnitřní rozpolcenost, přidal se k silnější skupině a stal se předsedou strany. Tím ještě nebyl vládcem sociální demokracie, což připomínají tvrdé střety s vlastními místopředsedy Buzkovou a Machovcem.
I tehdy se Miloš Zeman rozhodl správně, když vsadil na čistě levicovou kartu s lidovou tváří. Za nadvládou v ČSSD stály mnohdy demokraticky ne zcela vysvětlitelné tahy, ale na druhou stranu umožnily i Zemanovým oponentům, aby vstoupili na parlamentní palubu s nenáviděným předsedou.
Sílu a rychlost rozhodování Miloše Zemana poznal každý, kdo mu kazil jeho politické tahy. Petra Buzková jako dáma měla jistý pardon, ale místopředseda Machovec i vlivný předseda Rozpočtového výboru PS PČR Jozef Wagner byli za svou podporu rozpočtu menšinové koaliční vlády Václava Klause vyloučeni z ČSSD. Jenže lid Miloše miloval a proto si jeho straničtí oponenti nedovolili žádat jeho hlavu.
V roce 1998 dotáhl Miloš Zeman své bravurní tažení za mocí až do Strakovy akademie a zdálo se, že ČSSD je zcela jednotná. Největší rival Stanislav Gross byl utišen postem ministra vnitra a stal se nejoblíbenějším členem vlády. Miloš Zeman ale při svém tažení musel učinit kompromis a dohodu se svým hlavním soupeřem Václavem Klausem a dobře si uvědomoval, že v případě dalšího pokračování v čele ČSSD by nejspíše byl spojován i s její volební porážkou.
Řadou skvělých politických tahů si určil za svého nástupce vždy loajálního Vladimíra Špidlu a Stanislavu Grossovi svěřil místopředsednický post. ČSSD zůstala jednotná a Miloš Zeman neztratil svou politickou tvář. Voliči jeho odchod ocenili sociálnědemokratickým volebním vítězstvím, avšak již před volbami se v ČSSD začal odehrávat bratrovražedný boj o poslanecká křesla. Různými manévry byla vyřazena spousta Zemanovců z volitelných míst a jen málo z nich mělo štěstí jako exministr Lachnit, který se díky neočekávaně vysokému volebnímu výsledku dostal do sněmovny z nevolitelného místa.
ČSSD se dostala pevně do Špidlových rukou a Vladimír Špidla sestavil koaliční vládu s lidovci a unionisty. Tehdy se poprvé ozval hlas z Vysočiny, který Vladimír Špidla právem považoval za vměšování do svého úřadu. Z hlediska byrokratického se jednalo o vměšování, z hlediska morálního měl Zeman právo vyřknout svůj soud, když předtím dovedl ČSSD do vlády, Vladimíra Špidlu do čela strany a ještě včas odešel. Zeman tehdy k nelibosti koaličních partnerů doporučil Špidlovi menšinovou vládu a pohaněl koaliční partnery.
Podíváme-li se na Zemanův tah z hlediska bývalého prognostika, pak nemohl než nevyřknout, co si myslí. Ovšem ze stejného hlediska musel tušit, jak šíleně netakticky se chová. Dopředu ztratil jakoukoliv šanci na lidoveckou a unionistickou podporu při volbě prezidenta a předseda Špidla se důchodce z Vysočiny začal obávat. Možná svým krokem sledoval snahu o budoucí podporu ODS, ale musel přece tušit, že z čela sněmovny odvolaný Klaus se nevzdá a nechá se nominovat na nejvyšší úřad. Pak byl jeho výrok naprosto zbytečný - případě Klausovy kandidatury neměl šanci a v opačném případě by ho pravicoví zákonodárci podpořili stejně. Zemanův výrok ke Špidlově vládě lze tedy považovat za příčinu expremiérova pádu při druhé volbě prezidenta.
Druhou chybu učinil Miloš Zeman, když odešel z Prahy na Vysočinu a zůstal tam i v čase před prezidentskými volbami. Zatímco ostatní horečně vyjednávali, Zeman se stoickým klidem pročítal knihy a procházel se po Vysočině. Nezvládl tak především lobbing v Senátu a nedokázal si opět podřídit ani špidlovce a grossovce ve sněmovně. Aby ukázal svou sílu, nechal první volbu bez povšimnutí a kandidát Bureš katastrofálně vyhořel. Měl být tehdy klidný?
Z taktického hlediska bylo od zemanovců zcela zbytečné bojkotovat Jaroslava Bureše, protože ten stejně neměl šanci zvítězit nad Václavem Klausem. A pak by jeho porážku přijali i Zemanovi odpůrci. Jenže Zemanovo taktizování popudilo Špidlu k zákulisní dohodě s lidovci a unionisty, aby nominovali Jaroslavu Moserovou. Ta se skuečně stala trójským koněm v bitvě o Zemanovu porážku.
I přes masivní podporu komunistů se Zeman setkal s bumerangem od svých sociálních demokratů. Hořká porážka byla okořeněna Špidlovým úsměvem a prezidentský kandidát raději odjel, aby nepřišel k mediálnímu faux pass vinou upřímného výroku. Z lidského hlediska byla zrada na Zemanovi morálně těžko ospravedlnitelná, když stranu dovedl k dnešní síle, z politického pohledu byla naprosto očekávatelná.
Miloši Zemanovi teď nezbývá, než vzdát boj, nebo se pokusit o poslední smělý tah. Mohl by totiž hlasy svých poslanců rozbít Špidlovu vládu, nebo alespoň sesadit Lubomíra Zaorálka z čela Poslanecké sněmovny. Pak by takový post mohl nabídnout v opozičněsmluvním duchu Václavu Klausovi, aby získal podporu ODS. Komunisty by zase získal prezidentskými přísliby. V takovém případě by se stal Miloš Zeman Caesarem české politiky.
Jenže Václav Klaus již nemusí na tuto hru přistoupit - vzhledem k veřejnému mínění má dnes šanci být prezidentem a Klausovy biologické i politické hodiny nemilosrdně tikají. Pokud By Vladimír Špidla prosadil přímou volbu, opět by byl Mloš Zeman mimo hru. Zdá se, že Zemanův osud opět drží v rukou Václav Klaus. Pokolikáté už?
V každém případě Zemanovým odchodem se ČSSD vrátila ke stavu rozvrácenosti, ve kterém byla na počátku 90. let. Problém ČSSD ale spočívá v její velikosti. Ta s sebou totiž nese riziko rychlého zhroucení do role menšího koaličního partnera komunistů po dalších parlamentních volbách. Na druhou stranu, nevybrala si sociální demokracie snad sama?
|
|