Zemanův pád
Martin Daneš
Jaké bylo největší překvapení obou uskutečněných prezidentských voleb? Dozajista fakt, že kandidát nejsilnější vládní (i parlamentní) strany vypadl pokaždé hned v prvním kole. Není pádnějšího důkazu o hluboké krizi uvnitř sociální demokracie.
Když v pátek po prvním kole druhé volby ohlašoval předseda sněmovny Zaorálek debakl expremiéra Zemana, Vladimír Špidla v pozadí zářil jako jarní sluníčko. Není divu: v případě duelu Zeman-Moserová by komunisti, přející „kandidátovi levice“, dostali možná jím obávaného Zemana na Hrad. Špidla se přesto nebude smát dlouho; už na jarním sjezdu ČSSD se mu to zemanovci při volbě předsedy pokusí vrátit i s úroky.
Neházejme však všechno na Špidlu. Vinu na svém debaklu nese i Zeman sám. Své hradní tažení měl skvěle promyšlené, jen je poněkud přetaktizoval. Nejprve ještě jako premiér oznámil, že po volbách odejde z politiky rovnou do předčasného důchodu. Nic než život s knížkami v lůně přírody jej prý už v životě neláká. Po čase připustil, že by se „obětoval“ a „v případě krize“ kandidoval na prezidenta. Sociální demokracie pak kvůli němu musela v první volbě nasadit nouzového kandidáta a vzápětí jej potopit, aby mohl Zeman jako bohatýr přijet z Vysočiny „vyvádět zemi z krize“. Krize už v té době opravdu byla, leč nikoli v celé zemi, nýbrž jen v sociální demokracii – také Zemanovou vinou. Stranu, kterou Zeman před časem vyzvedl ze dna, dnes svými rozmary pomáhá zase rozbít.
Nakonec slovo k nezdaru obou prezidentských voleb: máme špatnou ústavu. V závěrečném kole volby by jednomu z postupující dvojice kandidátů měla k vítězství stačit prostá většina. Poslanci a senátoři by zkrátka nesměli odejít domů, dokud by prezidenta nezvolili. Takhle umožňujeme vyznavačům Pravdy a Lásky poslušné krédu „Po Havlovi potopa“ tropit si z lidí šašky.
|
|