O (ne)volbě

Petr Žantovský

Druhé kolo presidentské volby dopadlo podle očekávání: špatně. Tedy podle nejhoršího ze všech špatných scénářů. Navzdory faktu, že stejně jako ve volbě první, i v této ve všech třech kolech s drtivou převahou vyhrál Václav Klaus, zvolen nebyl, protože bylo dopředu rozhodnuto, že zvolen nebude. Kdyby nešlo o volbu hlavy státu, dalo by se to odmávnout jako klukovina: Habrováci (abychom užili příklad z klasika – Karla Poláčka a jeho knížky Bylo nás pět) se domluvili na Ješiňáky, nabančili jim a teď se jim smějí z útulných závětří maminčiných sukní. Jenže to není idylická povídka z maloměsta, nýbrž horor v přímém přenosu.

Nechuť zvolit Klause byla tak okatá a demonstrativní, že „Habrovákům“, tedy části ČSSD, US a KDU/ČSL, nestála ani za tak titěrnou kamufláž, aby proti němu postavili partnera vzbuzujícího aspoň trochu reálné expektace. Paní Moserová sehrála (a je už úplně jedno, zda dobrovolně, či nevědomky) nedůstojnou roli volavky. Sotva se na ni nachytaly hlasy těch, kdo programově nechtěli volit Klause a nebyli schopni vygenerovat mu silného protivníka, byla odložena jako včerejší noviny.

Ostatně – ve stejných dnech, kdy senátorku Moserovou stavěli na trať, titíž lidé vážně jednali o Otakaru Motejlovi v předpokládané třetí volbě, o Petru Pithartovi v očekávané přímé volbě, dokonce nabízeli presidenturu Václavu Grulichovi či se o ni sami hlásili (zlí jazykové z Lidového domu připisují tento nápad samotnému Vladimíru Špidlovi). Pak těžko může někdo věřit, že právě Moserová byla míněna jako vážný kandidát vládních stran. Bane, celý tento tanec měl posloužit dvěma cílům: v prvním kolem vyloučit ze hry Zemana (podařilo se, patrně i díky hlasům ODS v Senátu pro finalistku Moserovou), v druhém kolem znovu zdecimovat šance Klause (též se podařilo, nepochybně i díky hlasům tzv. „Zemanovců“ z ČSSD, jejichž domnělou přízeň novináři tak vehementně přisuzovali straně modrého ptáka).

Profitovali opětovně pouze komunisté, kteří vsadili na to, že se prosadí třetí volba, kde budou jejich hlasy mít cenu zlata. Povedlo se jim vyšroubovat politické závity do extrémní polohy, v níž chtějí sehrát a možná i sehrají roli konečného arbitra, bez něhož tu prostě president nebude. Tato role jim však byla přisouzena nejen historickým faktem jejich držby pětiny voličských hlasů v minulých parlamentních volbách. Tyto hlasy by mohly v klidu spát kdesi v koutě, kdyby nebylo nezodpovědného trucování „Habrovských“, kteří se zjevně drží známého Katzova zákona: „Lidé a národy se začnou chovat rozumně teprve po vyčerpání všech ostatních možností“. Jen aby nebylo pozdě, chce se dodat.

Nikde totiž není napsáno, že nějaká třetí volba bude, ačkoli to k ní mnozí tlačí. Třetí volba totiž není v zájmu nikoho jiného, než právě komunistů. ODS věří v Klausovu sílu v přímé volbě. Může mu, pravda, úspěšně oponovat rehibernovaný multipresident Havel nebo nějaký majitel prosperující cestovky, ale to je tak všechno. ODS - po zkušenosti zejména z regionálních a komunálních voleb prostě věří ve zdravý rozum normálního voliče. Pokud se mýlí, ukáže to přímá volba. Snad lze věřit, že by k ní lidé přišli, jakkoli musí být už dnes z rituálních tanců kolem presidentské trafiky docela znechuceni. Přece jen: president není Senát, veřejné povědomí o hlavě státu vysoce předčí obecnou důvěru ve smysl horní komory Parlamentu (o čemž svědčí i tristní účast v každých senátních volbách).

Třetí parlamentní volba není ani příliš v zájmu „Habrováků“, protože se obávají další blamáže: i když si asi věří, že Klause přetrumfnou podobně jako v předchozích volbách, vlastního presidenta v souboji s ním nedocílí. Proto budou mít spíše snahu uhrát to na přímou volbu a tu odložit co nejdále v čase. Pravomoci tak přejdou do rukou premiéra a předsedy Sněmovny, tedy úhlavních „Habrovských“, a o nic jiného vlastně nejde: vláda přežije, rozpočet i jiné zákony si schválí s vědomím, že Zaorálkův podpis v zastoupení hlavy státu je jen formalitou, a též že do „jejich“ zákonů nebude vrtat ani „jimi“ navolené nové osazenstvo Ústavního soudu. Mluvil-li Zaorálek den před druhou volbou v Kotli na Nově o tom, že by rád omezil možnosti poslaneckých pozměňovacích návrhů při tvorbě zákonů ve Sněmovně, můžeme mu to věřit. Bohužel.

Nevolba presidenta je špatným signálem o naší politické nedospělosti. V parlamentních volbách nevolíme podle výsledků, nýbrž podle slibů nebo nějak jinak iracionálně motivovaných sympatií. Málo přemýšlíme o tom, zda ti, které volíme, skutečně usilují o to, co od nich očekáváme. Například o důstojnou volbu presidenta republiky.

Petr Žantovský, 24.1.2003

27. ledna 2003