Poslanecké lámání chleba a dítě k veterináři

Michal Simkanič

Aktuální postřehy k 2.týdnu

Při prapodivné kvalitě naší zahraniční politiky jsme těžko mohli doufat, že nás USA poctí možností zúčastnit se po jejich boku plánované války za svobodu Iráku, jejímž cílem bude svrhnout nemocného a šíleného starce, který už dlouhou dobu terorizuje nejen vlastní zemi, ale je čím dál větší hrozbou pro celý svět. V širším smyslu lze říci, že půjde o první válku v dějinách lidstva, která je zaměřena proti terorismu. Právě Irák je totiž zemí, která dlouhodobě podporuje zlo ve všech jeho podobách a dnes snad již nikdo nepochybuje, že právě tento zločinecký režim je opěrnou základnou pro nechvalně proslulé hnutí Al Kajda, na jehož hlavu padá odpovědnost za zbabělý bestiální útok na světové obchodní centrum. I když kvalita naší armády směrem k její profesionalizaci nepochybně roste, nezdá se, že by to byl jen tento důvod, který naše americké přátele vede k přizvání našich vojáků do samého začátku akce. Nabídka je to velkorysá a pro českého generála, který se bude moci ve Washingtonu podílet na rozhodování a plánování operace je to zkušenost na celý život. Je doslova nehorázné, když v této situaci někteří čeští politici váhají a po vzoru některých problémových socialistických vlád ze západní Evropy se vymlouvají na nutnost čekat na mandát OSN a podobné nesmysly. Pokud je mi známo, smluvní dokumenty NATO o této časem vyprázdněné instituci nic nepraví. Ještě horší vizitkou našeho premiéra je, že ve své straně nemá pořádek a nemůže si být jist v této tak zásadní otázce ani svými lidmi. Člověk, který nemá dostatečnou autoritu ve vlastní straně těžko může být dobrým předsedou vlády. Pokud by mělo dojít na skoro nepředstavitelnou variantu, že by poslanecká sněmovna podporu našim spojencům odmítla, bylo by nutné si velmi pečlivě zmapovat její hlasování a zjistit skutečné důvody jednotlivých poslanců. Ten, kdo odmítá podpořit boj za svobodu by neměl být hoden zastupovat občany státu, kteří chtějí, aby jejich země byla svobodná.

To, že zdravotnictví je problém všude na světě je nepochybně pravda. Cosi jako filosofický základ problému totiž tvoří sám fakt, že dramaticky jinak uvažuje o svém zdraví člověk, kterému nic není a ten samý člověk poté, co se s nějakou nemocí či úrazem potká. Tento fakt však platí všude na světě a řešení spočívá právě v jeho vhodné interpretaci. I ve sféře civilizovaných zemí se jednotlivé zdravotní systémy výrazně liší a mnohde se vymykají možnosti odvodit jejich princip od jiných sociálních otázek. Není sporu o tom, že české zdravotnictví bude muset projít hodně radikální ozdravnou kůrou, ke které zatím nenašel odvahu žádný z ministrů, který tento resort v naší polistopadové historii dostal na starost. I přes fakt, že se to neobejde bez výrazných systémových změn určitě není řešením vrátit se k socialistickému zdravotnictví vzor 66, o což se dnes naše vláda začíná pokoušet. Už vůbec pak není řešením měnit od zeleného stolu kvalifikaci lékařů a násilím slučovat péči o dospělé s péčí o děti a zdůvodňovat to potřebou místní racionalizace. Současná paní ministryně dostatečně dokumentovala svoji inteligenci nedávnou návštěvou psího útulku ve slušivém psím kožichu a jistě se tam setkala i s nějakým veterinářem. Poté, co jej obdarovala zrcátkem a nožíkem s malovanou střenkou, je už jen krůček k tomu, aby s ním projednala v rámci racionalizace, jestli by také nezvládl nějaké ty děti. Ono si opravdu nejde plést základní pojmy. Jedna věc je, že v moderním světě je základem zdravotní péče starý dobrý princip rodinného lékaře - to však je jen první článek, za kterým musí následovat konkrétní odbornost a specializace. Takovéto úlety však mohou přece jen být k něčemu dobré. Spousta lidí si myslí, že politika není pro ně a že se není třeba starat o to, kdo hájí naše zájmy. Až jejich dítě skončí na prohlídce u veterináře, možná, že začnou více přemýšlet …

Všimli jste si také, jak se u presidentských kandidátů všeobecně hodnotí jako Kainovo znamení členství v komunistické straně a přitom se nikdo z nich nedokáže veřejně zříci komunistických hlasů? Jako by chtěli udělat radost dosluhujícímu mocnáři s jeho slavnou větou – To jsou ale paradoxy, co ?

www.ceskapravice.cz

Ing. Michal Simkanič

14. ledna 2003