Zrušme monarchii
Martin Daneš
„Jacques Chirac bude jedním z kolegů nového českého prezidenta v EU,“ hlásá „pouták“ víkendové přílohy Mladé fronty Dnes. Jak se to vezme – bude i nebude. Ryze formálně snad ano (prezident jako prezident), skutečným partnerem francouzské hlavě státu na mezinárodních fórech však byl a bude český premiér. I na kodaňském summitu Evropské unie nereprezentoval stát prezident Havel, nýbrž premiér Špidla, stejně jako Německo nezastupoval prezident Rau, ale kancléř Schröder.
Čím to je? Tím, že v Česku i v Německu máme parlamentní systém s ústřední rolí zastupitelského sboru, z něhož odvozuje svou moc vláda v čele s premiérem (kancléřem). Naproti tomu ve Francii funguje hybridní poloprezidentský systém, jejž v roce 1958 sobě na míru ušil generál de Gaulle. V posledních desetiletích evropské parlamentní demokracie nastoupily trend omezování pravomocí hlav státu, jenž zasáhl i Francii zkrácením prezidentského mandátu ze sedmi na pět let.
Česko sice „míří do Evropy“, ale o hlavě státu se tu – zcela proti duchu parlamentní demokracie - nadále hovoří jako o jakémsi polobohu. Podepsal se na tom i sám Václav Havel, který se jak mohl povyšoval nad parlament, soudy a vládu. Snad má Klaus, který Havlovy panovnické excesy tvrdě kritizoval, natolik soudnosti, aby jako prezident nešel v jeho šlépějích a sázel spíše na svou přirozenou autoritu, již si za léta působení v české politice získal. Prezidentský kandidát Pithart má poněkud jiné přednosti: díky tomu, že nedokáže k ničemu zaujmout jasné stanovisko, takřka nikomu nevadí, a mnohým navíc imponuje svou přemýšlivou, ustaranou grimasou.
Je to opravdu tak moc, chtít prezidenta, který by krátce po svém příchodu na Hrad nepropadl představě, že je císařem z Boží milosti?
|
|