Podivný svět podle Podivena

Petr Žantovský

V časech disentu podepisoval Petr Pithart svoje publicistické texty přezdívkou Podiven. Při pohledu na jeho dnešní myšlenkové plody se zdá, že si nemohl vybrat přiléhavější pseudonym. S tím rozdílem ovšem, že dnes je při četbě Pitharta podiven spíše čtenář.

Zatím poslední celistvější plod ze své intelektuální zahrádky vydal předsrpnový komunista, posrpnový disident, polistopadový Občanský Fórista, poté Svobodný demokrat – O-Hnutý, dnešní křesťan, lidovec a presidentský kandidát příznačně na stránkách deníku Právo (8.1.2003) do povolaných rukou redaktorky Kateřiny Perknerové. Pod titulkem, který rovněž nepřipouští náhodnost („Hrdinů privatizace ,po česku´ jsem se nedotkl ani klacíčkem“), se Pithart zpovídá před národem ze své duševní a politické velikosti. Pohleďme na prapodivný Podivenův svět zblízka:

1)

Pithart je velmistrem kličkování. Tázán na svoji aktivitu kolem nátlakové výzvy „Smíření 95“ (šlo o intelektuálskou předchůdkyni loňských snah o sudetoněmecký ekonomicko-politický revanš dirigovaný bavorskými politiky Stoiberem a Posseltem, pozn.pž.), prchá Pithart před přímou odpovědností a ukrývá se za přijatou Česko-německou deklaraci, jako by zapomínal, že právě tato deklarace je jistou skupinou českých intelektuálů (vedle Pitharta jsou v této „páté koloně“ též osoby typu Doležala, Placáka, Šustrové, Mandlera atp.) vydávána za pouhý bezcenný cár papíru, který ani zlomkem neuspokojuje sudetoněmeckou žízeň po odvetě (oni říkají „usmíření“) a vracených majetcích (oni říkají „důstojném vyrovnání“). Pithart se vyhýbá spoluzodpovědnosti za vypuštění sudetoněmeckého džina z láhve. Náš případný budoucí president je tedy nade vší pochybnost alibista, někdo by dokonce mohl použít slova zbabělec. A to už se zde ani nepouštějme do úvah, co žene naše Pitharty a jim podobné jedince do těch zavilých prosudetských bojů. Zda opravdu láska k dějinné pravdě, či k něčemu docela jinému, mnohem prostšímu a profánnějšímu, k něčemu, co - na rozdíl od dějinných pravd - nemá národnost, rasu ani náboženské přesvědčení.

2)

Pithart je nositelem neobyčejně krátké paměti. To se projevuje zejména v jeho úvahách o procesech, které vedly k rozpadu federace před deseti lety. Podle Pitharta – Podivena zde byly dva nesmiřitelné tábory: Jedni (v čele s Pithartem a jeho O-Hnutými) „neopouštěli snadno a s lehkým srdcem ten náročný projekt“, míněn neudržitelný svazek podtatranských národovců a českých nedočkavců, jedněch i druhých prahnoucích po ne-li krvi, pak jistě peněžence těch druhých. (Pro dějinnou spravedlnost je nutné podtrhnout, že za národovce tehdy nejsilněji a mezi prvními o samostatných hvězdičkách a stoličkách pro Slovensko hovořil Pithartův přítel z disentu a dnešní spolukřesťan Ján Čarnogurský, zatímco likvidaci slovenského zbrojního průmyslu, a tím de facto totální hospodářskou ránu do vazu východní části federace prosazovali Pithartovi nedočkaví přátelé z disentu a dnešní kolegové z vládní koalice pod neformálním velením dnešního socialisty Pavla Rychetského.)

A druzí (jmenovitě vedeni Václavem Klausem), kteří ten „náročný projekt“ vyměnili za pár miliard vzájemných finančních náhrad. Pithart zcela ignoruje, a to si říká historik, dějinný fakt, že v období let 1990-92 nešlo o to, zda rozdělit federaci, nýbrž o to, jak to udělat, aby u toho nekápla ani kapka české či slovenské krve. Užijeme-li silný příměr, pak je to podobné, jako kdyby americký president Roosevelt vysvětloval zjara 1944 Hitlerovi před branami Osvětimi škodlivé působení plynové komory na lidský organismus, místo toho, aby pronto otevřel druhou frontu na jihu Evropy.

Tuto federální, jakož i víceméně všechny další úvahy korunuje Pithart poukazem na to, že jeho O-Hnutí touž dobou fatálně prohrálo volby a Pithart sám na dlouhý čas zmizel z politiky vůbec. Což by byla pointa chvalitebně sebekritická, kdyby se v ní a za ní neskrýval silný osten výčitky: my ty volby prohráli, ale nezaslouženě, protože naše dobře míněné snahy o dotažení „náročných projektů“ (privatizace, federace…) nebyly hloupým českým voličem náležitě pochopeny a oceněny. Jinými slovy: Pithart setrval ve své tradiční dějinné roli ublíženého hocha, který chtěl na školním hřišti pohnout zeměkoulí, ale zlý školník za zločinné spoluúčasti spolužáků a učitelského sboru mu vzali jeho pevný bod v podobě prasklé kopací meruny. Jako folklór to mělo kdysi svůj půvab. Jako obraz praktické politiky člověka, který usiluje o post hlavy státu, je to varovné: Pithart nemá vůbec vyvinutý střízlivý odhad reálných možností, vydává přání za myšlenku a cíl za skutečnost, a když to praskne (ostatně – zatím to v soukromých dějinách páně Podivena prasklo vždycky), pak tu stojí paranoidní ukřivděná bytost se slzami na krajíčku, zatímco za okny už málem hrají fanfáry z Libuše.

3)

Zvláštní pozornost zasluhuje Pithartova reflexe privatizačních procesů z počátku 90.let. Podle Podivena stojí za současným hospodářským stavem, který se Pithartovi nejeví dobrým, ač neříká, proč vlastně, sama technika a metodika privatizace, kterou prosazoval a prosadil jeho rival Klaus. Patří k častým dnešním tancům, že si každý, kdo umí česky, otře boty o českou hospodářskou transformaci. Někdo používá větší míru nestoudnosti (Pithart se prý „ani klacíčkem nedotkl hrdinů privatizace“ – míní Soudky a jiné reprezentanty privatizace cestou koncentrace majetku v rukou dosavadního managementu s oklikou přes kupony DIKů), jiní zase argumentují věcněji, ale rovněž spíše v poloze „přání otcem myšlenky“. K takovým patří Miloš Zeman se svou utkvělou vizí uskutečnit v české kotlině keynesiánský Esop – transformaci majetku do rukou zaměstnanců formou drobných investic. Zeman však přehlíží fakt, že jeho poučka „úspory rovná se investice“ platí ve světě jistot, ne v Česku roku jedna po pádu komunismu. Kuponová privatizace asi nebyla ideální, ale byla možná. Musíme totiž vzít v úvahu i psychologický faktor: občan roku jedna neměl ponětí, co je akcie či dluhopis, natož aby uměl a byl motivován investovat. Jeho převládající dojem byl, že jej bolševik po léta okrádal. Kuponový „majetek“ proto přivítal jako cestu k odškodnění, dárek od státu. Někdo s ním zacházet uměl, jiný ne. Svoboda tehdy otevírala bránu schopnostem. Spravedlivější systém by si nevymyslel ani ten nejkovanější socialista. Ale to jen na okraj.

Pithart se v těchto souvislostech dopouští půvabné věty: „Chybělo několik týdnů, aby Mercedes byl v Tatře Kopřivnice, Siemens prosil o Škodu Plzeň, Renault byl v LIAZ už jednou nohou.“ Jen několik týdnů prý chybělo k tomu, aby Pithartova ruplá privatizační meruna pohnula českou ekonomikou a nastolila zde pravdu, lásku a pečená holoubata ryzího kapitalismu s všelidskou tváří. Inu – dejme tomu, i když úvaha o „několika chybějících týdnech“ nápadně připomíná frázi o „skoro těhotné ženě“ . Má-li ale Pithart pravdu a přímý prodej nebo přímá investice zahraničního kapitálu je opravdu tak jedinečnou a všespásnou cestou k ozdravění národního hospodářství, jak by nám pak všeználek Podiven vyložil prapodivný vývoj Daewoo – Avie? Jak by nám vysvětlil diktatorní chování zahraničních partnerů v Telecomu? Proč odtud prchá Flextronics a proč z oné tolik opěvované mladoboleslavské Škodovky po uplynutí desetiletých daňových prázdnin dělají pánové z Volkswagenu montážní linku na levná vozítka vhodná tak pro jižní Asii? Bane, myslím, že je to podobné, jako když nám soudruzi po Vítězném únoru slibovali komunismus na rok 1960. Měli to všechno přesně naplánováno, datum stanoveno, cílové prémie za zpevnění norem určeny. Podle tehdejšího kalendáře jsme dnes měli létat ve vznášedlech, žít v beztřídní společnosti, neznat peníze a do opery chodit v teplácích. Skutečností je však občas jen to poslední, a i to jen tehdy, když k nám zavítají hudbymilovní sousedé z Poduralí. Podobně se to má s prognózami i ve světě Podivena – Pitharta. My, rozuměj osvícení držitelé pravdy, stanovíme termíny, určíme prémie a zavelíme na zteč. Ono to vyjde, protože to vyjít musí, protože to říkáme. Jenomže, jak se to říkalo ve starém totalitním vtipu: „Co jsou největší nepřátelé socialismu? Přece: jaro, léto, podzim, zima a imperialismus“. Bojím se, že s takovouto politickou průpravou Pithart větru ani dešti neporučí, a to ani z ochozů pražského Hradu.

4)

Vrcholem nestydatosti je však Pithartova teze, že on a jeho přátelé z OF ve své prostotě a naivitě neprahli po moci a majetku, což Pithart usuzuje z faktu, že v roce 1990 se nevolilo do parlamentu na šest (sic!), nýbrž na pouhé dva roky, což prý zařídilo a nařídilo takto právě ono humanistické OF. Kdyby prý písklo, mohlo vládnout do alelujá a mělo tak dostatek času na plánovité budování pravdy, lásky, pečených holoubat a dokonalé transformace. Má to podle Pitharta zjevně být důkazem, jak dobře to tehdy Občanské fórum myslelo s národem a jak špatně se mu národ odvděčil, když tak nezodpovědně v roce 1992 volil někoho zcela jiného.

Chce nám tím Pithart říci, že OF chtělo být a bylo sborem monarchů, který se rozhodoval podle počasí, nálady a rad hvězdopravců? Že jistá, předem nedefinovaná, a tudíž neomezená míra autokracie v revolučním období je omluvitelná, protože účel pozdější – perspektivní, údajné - demokracie světí i totalitní prostředky? Že demokracie jako taková vůbec může vyrůst z totalitních prostředků? Že tedy Občanské fórum a jím reprezentovaná mocenská metodika, kterou do dnešních dnů jako vlajkonoš přináší i Pithart, je identická s revolučními zásadami bolševiků po říjnu 1917, resp. únoru 1948? Ano, tak tomu lze rozumět. Jen si nejsem jist, že právě takto to Pithart chtěl říci a že si přál, aby právě takto mu bylo rozuměno. A už vůbec si nejsem jist, že tyto věty si po třinácti letech od pádu totality přejeme znovu poslouchat od hlavy státu.

Petr Žantovský 10.1.2003

13. ledna 2003