Pohroma půlnoční


Pavel Landa

Vzpomínky pana Poláka na hrůzy oné půlnoční mše jsou zdvořile řečeno poněkud rozostřené: příčina tkví v samotné technice hry na violoncello.

V kostele bývávala o Vánocích zima jak v ruském filmu. To na jedné straně. Na druhé straně nelze hrát na violoncello v kožichu a rukavicích. Třeba na trubku to jde. I na trombon. Na klarinet můžete vyhrávat v zimníku, i když bez rukavic. Na varhany v rukavicích s ustřiženými konečky prstů (rukavic). Atakdále. Ale na violoncello nikoli. Nástroj vymyšlený na půli cestě mezi houslemi a kontrabasem nejen že se drží mezi koleny, ale celé tělo komplet musí být k jeho ovládání volné, pro rozmáchlé tahy smyčcem pravou rukou a bláznivé výlety po hmatníku levačkou. Hráč na violoncello se prostě obléknout do mrazu nemůže.

Pan Polák poučen od loňska, kdy si poležel s rýmou, která jak známo trvá léčená týden a neléčená sedm dní, se proto před cestou do chrámu Páně pojistil půllitrovým čajem s rumem, vitaminózním nápojem, ve kterém horký čaj tvořil pouze druhořadou ingredienci v zanedbatelném množství.

V důsledku této prevence se cítil skvěle a jakoby plavně. Desítky žárovek a voskových svíček tentokrát jásavě zářily - i když poněkud nejasně - a františkové voněly i pro něho. První cellista advokát Goldwein totiž věřil v ateismus, tudíž do kostela – jak byl přesvědčen - nemohl, kdežto pan Polák nevěřil nikomu, ani ateistům, takže bez potíží zaujal místo jediného cellisty kapely na kůru.

Svíce svítily a voněly, kostel byl už zaplněn do posledního místečka a orchestr měl sladěno. Dirigent, ředitel kůru Josef Vlach Vrábelský, světem nedoceňovaný komponista s dlouhými špinavě bílými vlasy, dával ještě poslední pokyny stran rejstříků varhanici slečně Toužimské, staré panně, která mu naslouchala ve zbožné úctě, a neurotický první houslista pan Straka upozorňoval, že už je za dvě minuty půlnoc. Regenschori Josef Vlach Vrábelský přestal věnovat přízeň varhanici navlečené do celé sady svetrů, takže připomínala nafukovací reklamu na pneumatiky, napřímil se a pokynul trumpetistovi panu Hůlkovi, aby se připravil. A tím osudný malér začal.

Ve zdejším kostele bývalo zvykem, že půlnoční mši, která je ve skutečnosti jitřní mší a má začít v prvních sekundách nového dne, předznamenávalo bití hodin, dvanáct velebných kovových úderů zvěstujících všem, že den zrození Spasitele nastává. Jelikož ale proboštský chrám žádnými bicími hodinami vybaven nebyl, sloužil k tomu účelu kus kolejnice zavěšený na pravé boční římse varhan, přesně nad hlavou trumpetisty pana Hůlky; na římse pak, skryta i zrakům hudebníků, ležela tesařská kramle, kterou se do kolejnice tlouklo.

Pan Hůlka s pohledem na dirigenta významně poklepal na své japonské digitální náramkové hodinky a dal tak jasně na srozuměnou, že jako výpravčí na železnici sám ví nejlíp, kolik je hodin, to že mu nikdo nemusí připomínat, ale přesto ležérně povstal, vytáhl se na špičky a sáhnul nahoru na římsu pro kramli. Zarazil se a zašmátral rukou.

Zašmátral podruhé, potřetí. Děs v jeho tváři hovořil jasně: kramle tam nebyla! A rázem vypadal jak ve službě na nádraží, kdyby mu před očima projel mezinárodní rychlík na červenou. To vše za pouhých dvanáct vteřin půlnoc! Spanilá slečna Marcelka od druhých prvních houslí zesinala.

Jediný dosažitelný kovový předmět v dosahu pana Hůlky byla - jeho vlastní trubka. Jenomže ta je z plechu; masivnějším kusem kovu, který by mohl zmizelou kramli nahradit, byl pouze nátrubek. Tedy ona část nástroje, pro kterou je trumpetista ochoten nasadit i život, neboť věčným stykem se rty, polibkem vlastně permanentně vášnivým, se stala kusem jeho vlastního těla.

Zoufalý výpravčí vytrhl nátrubek z trubky a takřka se slzami v očích jej začal otloukat o kolejnici. Poprvé, podruhé, potřetí. Nutno přiznat, že výsledný zvuk byl skvělý.

Psychologové by zajisté vysvětlili, čím to je, že když se shromáždí spousta lidí nemajících nic na práci a zazní hodiny, všichni v duchu počítají, která bije, v podivuhodně zlomyslné naději, že se hodiny spletou a oni sami to zas jednou budou vědět líp. Obecenstvo ve zcela zaplněném chrámu se zřejmě kochalo stejnou nadějí; v duchu jistě počítali všichni. Sedm, osm, devět …

Pan Hůlka dosahoval krásného zvuku krom jiného tím, že nátrubek nesvíral v ruce křečovitě, nýbrž uvolněně, aby od kolejnice pěkně odskakoval a dovoloval ji náležitě se zachvět; držel tedy nejdůležitější část svého instrumentu něžně v konečcích prstů už tak dost zkřehlých. A tak žádný div, že mu nátrubek po jedenáctém úderu z ruky vypadl a beznadějně zmizel mezerou mezi prkny podlahy kůru kdesi dole, v temných bezedných hlubinách, nejspíš až v pekle, neboť o zainteresování čerta v tomto neštěstí vůbec nelze pochybovat. Takže k velké radosti všech škodolibě počítajících kazisvětů odbylo pouze jedenáct.

Nejsmutnější jednání tragédie tím však teprve nastalo.

Bez nátrubku na trubku hrát nelze. To zaprvé. Zadruhé: Rybovu Českou mši vánoční je snad možné sehrát bez flétny. Určitě bez violy. Nebo bez hoboje. Ale bez trubky? Bez třpytivě oslnivého andělského troubení? Umí si to vůbec někdo představit?

Slečna Toužimská sice pohotově vytáhla knoflík označený Tromp. a uvedla tím v činnost rejstřík, kterým chtějí varhany zvuk trubky napodobovat, ale takhle, jen s náhražkou připomínající spíš parodii na jiskřivý tón trubky pana Hůlky, tedy když troubit mohl, takhle si Jakub Jan Ryba svou ódu na čas vánoční určitě nepředstavoval. Krutý osud či spíše intriky ďábla tedy rozhodly, že kouzelné dílo rožmitálského kantora dostalo hanebně na frak.

Poučení:

Pokud někdy náhodou uvidíte někde ležet tesařskou kramli, i na místě zdánlivě zcela nepřípadném, prokristapána, a jmenovitě kvůli němu, ji tam laskavě nechte ležet. Děkujeme vám.

22. prosince 2002