Politická morálka v praxi
Martin Daneš
Vyhodí je oknem, a oni se vrátí zpět dveřmi. Tak by se dalo shrnout potýkání hlasatelů občanské společnosti a politické morálky s Václavem Klausem a Milošem Zemanem. „Děkujeme odejděte!“ volali na oba bývalí studentští vůdci, povzbuzovaní samotným prezidentem Havlem, v listopadu 1999. O tři roky později jsou Zeman s Klausem nejnadějnějšími kandidáty na Havlem uvolněný prezidentský úřad.
To morálka v téhle zemi nic neváží? Jak může být někdo léta ze všech stran označován za škůdce, aniž by z toho pro sebe vyvodil zodpovědnost a odebral se do propadliště dějin?
Možná to Klaus ani Zeman neudělali z toho důvodu, že vedle řady odpůrců disponují dodnes slušnou podporou veřejnosti. A jak je to s veřejnou podporou hlasatelů politické morálky? Martin Mejstřík, „studentský“ vůdce z listopadu 1989 i 1999, byl nedávno zvolen senátorem. Jenže ouha: v horní parlamentní komoře se ani neohřál, a už to vypadá, jako by tam byl nějak moc dlouho. Vidíme, že trvanlivost politika je záležitostí ryze individuální.
Vy jste si mysleli, že ti, kdo slovo „morálka“ skloňují ve všech pádech, musejí být automaticky morální? V tom případě jste jim skočili na lep. Politických kádrováků jsme u nás měli vždycky mraky. Oni ale přísná morální kritéria, jež uplatňují na druhé, zpravidla nevztahují na sebe. Od toho to jsou kádrováci, že!
|
|